„Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké.“ (Mt 11,28–30)
Drazí čtenáři,
text z Matoušova evangelia nás provází celým rokem a v tomto posledním čísle bych chtěl téma „Ježíšova odpočinutí“ uzavřít. Několikrát jsem se nad ním zamýšlel v Životě v Kristu, kázal ve sborech a také celé duchovní soustředění bylo zaměřeno na obsah těchto několika veršů.
Jedno přísloví říká, že „ideály jsou jako hvězdy. Nikdy se jich sice nedotkneš, ale budeš-li je následovat, bezpečně tě povedou k cíli.“ I tato Ježíšova slova jsou pro mne ideálem. Stále znovu a znovu musím přicházet ke Kristu, abych u něj ten odpočinek nacházel. Z praktického hlediska jde tedy o dynamickou zkušenost, nikoli setrvalý stav. Mnohokrát se cítíme v životě přetíženi a potřebujeme znovu a znovu nacházet ono nabízené odpočinutí.
Myslím si, že je to tak v pořádku. I bibličtí hrdinové, svatí Nového zákona nežili rozhodně žádný život „na obláčku“. Těžce zápasili, pracovali do noci, často zakoušeli pronásledování. Odpočinek pro ně byl spíše nadějí do budoucna. Nyní na zemi však zakoušeli spočinutí v Kristu, které je naplňovalo novou silou, novým odhodláním jít dále, jejich srdce mohla prožívat pokoj i v nejtěžších situacích. Abychom mohli podobné odpočinutí poznat, pojďme si připomenout, co měl Ježíš na mysli, když tato slova vyslovil.
Odpočinutí je tématem Bible od samého počátku až do úplného konce a znamená harmonické soužití mezi Bohem a lidmi i mezi lidmi navzájem. Odpočinutí je charakterizováno stavem společnosti i přírody, má rozměr duchovní i fyzický. Bůh stvořil svět a sedmého dne odpočinul. V tomto odpočinutí měli žít i lidé, ale kvůli hříchu je Hospodin z ráje vykázal. Od té doby toto odpočinutí hledali. Když se narodil Noe, byl spojován s nadějí příchodu nového odpočinutí (Gn 5,29), protože šlo o dobu nesmírně náročnou, kdy se rozmohly ty nejhorší myslitelné hříchy. Odpočinutím měla být nová etapa života na zemi po potopě. Když lidé opět selhávali, nabízí se nové odpočinutí – tentokrát se jím měla stát Zaslíbená země, kam z egyptského zajetí vyvedl Mojžíš izraelský lid (Gn 3,20). Následný život však pro hříchy lidu žádné odpočinutí rozhodně nepřipomínal, proto byl později příchod odpočinutí spojován s érou krále Davida, a zejména jeho syna Šalomouna (2Pa 22,7–10). Ovšem ani toto odpočinutí nevyšlo, neboť bylo podmíněno poslušností Božímu zákonu, a toho lidé nebyli schopni. Bůh se rozhodl vzít iniciativu do svých rukou a konečné odpočinutí realizovat skrze příchod Mesiáše.
Zde je třeba mít na zřeteli, že termín „odpočinutí“ je používán i v běžných souvislostech, nikoli jen jako splnění eschatologické naděje, odpočinutím bylo například (dočasné) ukončení válek. Nicméně studium slova odpočinutí nám pomůže porozumět tomu, co tento pojem znamená v konečném určení lidských dějin. Takovým příkladem je třeba příběh Rút a Noemi: poté, co se obě ženy po letech strávených v exilu vracejí zpět do Judska, říká Noemi své ovdovělé snaše Rút: „Neměla bych ti, má dcero, vyhledat odpočinutí, aby ti bylo dobře?“ Jak z příběhu víme, Moábka Rút ztratila manžela, žila v (pro ni) cizí zemi, kde potravu musela shánět paběrkováním obilí během žní. To je dokonalý obraz zoufalého, naprosto neutěšeného života. Odpočinutí pro ni doslova znamená zajištění existence, tedy na prvním místě manžel a s ním i jistota důstojného života. Rút se sňatkem s Boázem stává prababičkou krále Davida, a tím vstupuje i do Ježíšova rodokmenu. Její příběh je krásnou ilustrací oné naděje věčného odpočinutí.
Když tedy Ježíš tenkrát zvolal: „Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek,“ nemyslel tím nějaký dočasný oddech. Ani neoslovuje fyzicky unavené lidi. Pouze opakuje naději odpočinku, který je tématem Bible od počátku dějin. Odpočinutí, které Adam s Evou ztratili vyhnáním z ráje a které se během izraelských dějin nikdy nepodařilo v plnosti zrealizovat, dochází naplnění v Kristu. Věčně bloudící a hledající člověk, který přišel o to nejpodstatnější, dochází odpočinutí v Kristu, podobně jako vdova Rút začíná nový život s bohatým Boázem.
Současnými atributy odpočinutí v Kristu je na prvním místě smíření s Bohem skrze Ježíšovu oběť. Ježíš za nás naplnil Zákon a my jsme byli obnoveni skrze nové narození z Ducha. Bůh nás adoptoval za své syny a dcery, poslal svého Ducha do našich srdcí a osvobozuje nás od každodenních starostí o živobytí. Jsme zbaveni strachu ze smrti a naše srdce střeží hluboký pokoj. To jsou nejdůležitější rysy současné, pozemské fáze onoho věčného odpočinutí, které se nám v Kristu nabízí. Je pravda, že ještě musíme projít „mnohými souženími“, ale již zde zakoušíme chuť nebes.
Doba, v níž se nacházíme, není snadná. Nemoc covid-19 je s námi již dva roky a zdá se, že se s ní budeme muset naučit žít. Různá ochranná opatření náš stát nesmírně zadlužila. Spolu s některými kroky Evropské unie se krize dále prohloubila, vše se zdražuje a všichni si klademe otázky ohledně budoucnosti. Vnímám, že společnost je z toho všeho unavená, a to jsme teprve na začátku. Nikdo neví, kam až to vše povede.
A právě v této situaci více než kdy jindy si musíme připomínat, že naše občanství je v nebesích. Nesmíme se nechat strhnout proudem doby. Nesmíme dovolit, aby nás rozdělovala témata, jako je třeba očkování. Pro mne osobně Ježíšovo zaslíbení odpočinutí znamená, že se nemusím v této době stresovat. Nevím, co přijde, ale vím, že Boží milost je s námi. Podobně jako Pán Ježíš dokázal odpočívat i uprostřed bouře, můžeme zažívat i dnes toto Ježíšovo odpočinutí uprostřed všech nejistot doby. Vím, že to nebude dokonalé, protože jsme lidé chybující a občas se necháme pohltit různými starostmi, ale stále se vracejme k vytyčenému ideálu odpočinku, jako se kdysi mořeplavci řídili pohledem na hvězdy. Jen tak si zachováme radostné srdce i zdravý rozum v této době.