(Pastorační služba psychicky nemocným křesťanům)
Již více než tři desetiletí je moje manželka Iveta vážně psychicky nemocná, a přitom je skvělá křesťanka. Byli jsme dlouho pastorským párem (jsme již důchodci) a chceme se s vámi podělit o to, co jsme se během několika těžkých let naučili o pastorační službě psychicky nemocným křesťanům. Pokusíme se vám přiblížit univerzální křesťansko-etické jednání s psychicky nemocnými křesťany tak, jak je pokládáme z vlastních zkušeností za správné. Jsme si vědomi, že o tématu nevíme všechno, i když jsme přečetli několik odborných článků a knih. Vedli jsme několik velmi otevřených a poučných rozhovorů s psychiatry, kteří léčili Ivetku během mnohých pobytů v psychiatrické léčebně. Také jsme oba mnoho let spolupracovali s organizací, která se odborně věnuje jak psychicky nemocným lidem, tak jejich rodinným příslušníkům. Nesmírně nám oběma, ale zvláště Ivetě, pomáhali. Rádi také sledujeme odborné přednášky psychiatrů na YouTube. Je jich tam hodně, mnohé jsou velmi dobré a poučné, a laikům, jako jsme my, srozumitelné.
Jak sloužit?
Existují dvě bariéry, které bychom měli mít vždy na paměti, než se pokusíme nějakému psychicky nemocnému křesťanovi pastoračně sloužit. On totiž musí obě bariéry kvůli své nemoci stále překonávat. Pro citlivou pastoraci je dobré vědět, že něco takového vůbec existuje.
První bariéru má každý psychicky nemocný člověk. Ať křesťan, či nekřesťan. (A) Psychicky nemocný člověk nerozumí tomu, co se s ním děje, a musí se prát s tím, co se v něm odehrává. (B) Okolí psychicky nemocného člověka nerozumí tomu, co se s ním děje, a tím pádem mezi psychicky nemocným člověkem a okolím vzniká mnoho bolestivých situací. (A+B) Pokud psychicky nemocný člověk a jeho okolí naslouchají těm, kteří problematice opravdu rozumí, jak to, co se děje, zvládnout, bude to pro ně mnohem lehčí. Pokud však nenaslouchají, bude to pro ně mnohem těžší.
Druhou bariéru má každý psychicky nemocný křesťan. Pokud propukne psychická nemoc u křesťana, má stejnou první bariéru jako nekřesťan. K tomu však přibude za (C) – jak nesmírně nemoc zalomcuje s jeho vírou vůči Bohu. A za (D) – dostane pořádně zabrat od dalších křesťanů, kteří nechápou, že by se něco takového křesťanovi mohlo stát. Někteří ho začnou povzbuzovat a radit mu takovým způsobem, že toho chudáka spíš dorazí. (C+D) Pokud psychicky nemocný křesťan i jeho zdraví sourozenci v Kristu naslouchají těm, kteří problematice opravdu rozumí, jak se v takové situaci zachovat, a to jak v bodech (A) a (B), ale především v bodech (C) a (D), celé to zvládnou a bude to pro ně lehčí. Pokud ne…
Shrnutí. Pokud se někteří upřímní a horliví křesťané snaží sloužit psychicky nemocným křesťanům bez opravdové znalosti, a ještě k tomu bez nesmírně velké citlivosti a trpělivosti k takto utrápeným Božím dětem, žel se na ně vztahuje to, co řekl apoštol Pavel v Ř 10,2: „Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání.“ Takoví služebníci, jak víme, nepřinášejí požehnání a pomoc, ale komplikace a bolestivá nedorozumění.
Tři stupně psychického zdraví
U každé z níže uvedených skupin je mnoho variant úrovně skutečného, ale i domnělého pocitu psychického zdraví a nemoci, včetně pohledu nemocného na sebe sama a pohledu druhých na nemocného.
První skupina: psychicky zdraví. To je většina z nás. Každý z nás občas zažije nějakou tu pořádnou depku, kterou ale v pohodě zvládneme.
Druhou skupinu na chvilku přeskočíme, abychom jí pak lépe porozuměli.
Třetí skupina: opravdu psychicky nemocní. Nejmenší, ale také nejchoulostivější skupina, která vysloveně potřebuje odbornou psychiatrickou léčbu a podporu. Bez ní ti lidé nejsou schopni moc fungovat. Jejich deprese a různé psychické stavy jsou opravdu úplně něco jiného než naše občasné depky. Někdy my zdraví máme pocit, že to, co nemocní popisují, je to, co my sami dobře při svých depkách známe. Opravdu tomu tak není, a proto se dopouštíme velkých pastoračních omylů a, žel, vážně nemocným lidem i ubližujeme.
Druhá skupina: psychicky tak něco mezi zdravými a nemocnými. Ti jsou jak na houpačce. Jednotlivá zhoupnutí bývají různě intenzivní a různě dlouhá. Lidi z této skupiny nelze zařadit ani mezi vysloveně psychicky nemocné, ani mezi úplně zdravé. Když se s nimi houpačka právě nehoupe, mohou mít pocit, že jsou zdraví. My, co takovým lidem pastoračně sloužíme, býváme z jejich stavů dost zmateni. Jak to, že po našich dobrých radách a modlitbě je to zase zpět? Jelikož my zdraví tohle neznáme a z neznalosti nevíme, že takové věci existují, nemůžeme pochopit, že oni z té houpačky opravdu nejsou schopni slézt, když nám samotným to přece jde. Tato skupina také občas potřebuje odbornou pomoc buď od psychologa, nebo od psychiatra. Většinou se však takové pomoci dost energicky brání. O to více křesťané, kteří věří v Boží uzdravení. Ty přivést k odborné péči psychiatra či psychologa je skoro nemožné.
Jak to, že po našich dobrých radách a modlitbě je to zase zpět?
Z vlastní zkušenosti vidíme, že je moc důležitá spolupráce psychicky nemocných křesťanů i křesťanů, kteří jim chtějí pastoračně sloužit, s odborníky – psychiatry a psychology. Je zapotřebí dát na jejich rady. Moc dobře víme, že tohle některým horlivým křesťanům moc nejde, protože stále ještě mají někde hluboce zakořeněné, že psychiatr a psycholog je podezřelý šarlatán s doktorským titulem. Služba takto uvažujících křesťanů je pak pohromou.
Mějme vždy na paměti, že pokud se probíhající psychická nemoc zanedbává, vysloveně si koledujeme o průšvih. A to i my modlící se křesťané. Nejenom že tím zbytečně prodlužujeme pozdější léčbu, ale můžeme zapříčinit vynucené léčení, proti vůli nemocného. Navíc vystavujeme nemocného tomu, že ublíží sám sobě nebo někomu jinému. Toho jsou schopni i upřímně věřící a modlící se křesťané, kteří trpí psychickou nemocí. Zde musí jít stranou veškerá pýcha a důstojnost a musí nastoupit pokora a ochota nechat si odborně pomoct. Někdo kdysi řekl: „Pokora ještě nikomu neublížila. Právě naopak.“ Držet v takové situaci umanutě a donekonečna „uzdravení nám přece náleží“ není hra s ohněm, ale vysloveně s dynamitem v ruce, jehož zápalná šňůra už hoří.
Stává se, že ti, kdo se snaží pastoračně sloužit psychicky nemocným lidem, se dopouští sice upřímně myšlených, žel velice chybných a k tomu i hodně bolestivých křesťanských výroků. Ty samozřejmě nebolí je samotné, zato bolí nemocné i jejich blízké, kteří tu nemoc s nimi musí nést. Pro lepší pochopení si psychicky nemocné lidi (i křesťany) rozdělíme do jiných tří skupin. Víme a zdůrazňujeme, že naše následující vysvětlení je velmi zjednodušené.
(1) Člověk zažije projev své psychické nemoci jen jednou. Ať už se jedná o jakýkoli druh psychické nemoci s různým stupněm intenzity a s různým rozsahem délky. Ale nemoc se později už nikdy nevrátí. (2) Člověk zažívá projevy své psychické nemoci opakovaně, nemoc se v různých intenzitách a různých intervalech občas vrací. (3) Člověk zažívá projevy své psychické nemoci trvale. Někdy je to s ním hodně špatné, někdy je to s ním jen o trochu lepší. Ale nemoc zůstává stále.
Není zde žádný rozdíl mezi křesťanem a nekřesťanem. Jen odborná psychiatrická pomoc, správná medikace a k tomu zodpovědné jednání nemocného i jeho okolí může způsobit, že výše popsané průběhy mohou nemocnému alespoň částečně pomoci. Někdy jeho kvalitu života opravdu hodně zlepší.
Chyby v pastoraci
Někteří křesťané osobně znají nebo z doslechu vědí o nějakém vážně psychicky nemocném křesťanovi, který se modlil, a už dlouho není nemocný. Gratulujeme a z celého srdce mu to přejeme. Avšak někteří si myslí, že takhle to musí být vždy, žel není tomu tak. Pokud někdo s touto domněnkou slouží psychicky nemocnému křesťanovi, který projev své nemoci zažije jen jednou a je uzdraven, pak ten dotyčný sice sloužil s dobrým výsledkem, ale špatně a na základě chybného předpokladu. Pokud takto slouží psychicky nemocnému křesťanovi, kterému se jeho nemoc vrací či je nemocen stále, pak vinou neznalosti celé problematiky a na základě špatné domněnky, bude horlivec nemocného člověka svými výroky trápit. Psychicky nemocný křesťan by byl také šťastný, kdyby nemoc z jeho života nadobro zmizela. Pokud se dlouhodobě psychicky nemocnému křesťanovi, ale i nekřesťanovi, dává stále za příklad ten, kdo to zažil jen jednou a byl uzdraven, je to asi tak, jako když se ve středověku v dobré víře těžce nemocným lidem stále pouštělo žilou.
Je toho samozřejmě mnohem víc, co by bylo třeba říct ohledně kvalitní služby psychicky nemocným křesťanům a vyvarování se některých stále se opakujících pastoračních chyb – např. když je někdo přesvědčen, že za každou (!) psychickou nemocí je démon, případně dokonce sám satan. Samo toto téma by potřebovalo rozsáhlé a velmi opatrné posouzení a vysvětlení.
Nechceme vás svým článkem vyděsit tak, abyste svým psychicky nemocným sourozencům, kteří chodí do vašeho sboru, pastoračně nesloužili, když víte, že problematice moc nerozumíte. Mějme ale na paměti důležité a osvědčené verše, kterých bychom se při pastoraci ztrápeným Božím dětem měli držet. Pak jistě nikomu z nich neublížíme.
„Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého.“ (Ř 12,15–16a)
„Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost.“ (1 Te 5,14)
„My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě.“ (Ř 15,1)
Závěr
Milujte své psychicky nemocné bratry a sestry. Buďte k nim laskaví, trpěliví, blahosklonní a dle potřeby i pevní. Oni vám to vaše laskavé zacházení, i při své slabosti, mnohonásobně vrátí. Ale hlavně, víc naslouchejte, než raďte. Dávejte si také pozor, jak se za ně modlíte. Určité typy horlivých modliteb některých horlivých křesťanů hodně zraňují. Nemocní vám to neřeknou. Jen se vám budou, a zcela oprávněně, vyhýbat. Zeptejte se jich někdy, jak jsou s vaší službou spokojeni a případně od nich přijměte napomenutí a uznejte chybu.
Pár slov k nemocným
Nebojte se říct těm ochotným vám naslouchat, co prožíváte. Oni vám opravdu nerozumí, protože nic takového ještě nikdy nezažili. Možná se vás někteří z nich trochu i bojí. Ale když svým bližním nebudete vysvětlovat vy, co se ve vašich životech děje, kdo je naučí správně sloužit psychicky nemocným křesťanům? Vy jste pro ně Božím darem proto, aby se naučili lépe a citlivěji sloužit takovým lidem, jako jste vy. Z celého srdce vám přejeme, abyste se ve svých sborech cítili bezpečně, přijati, respektováni a milováni, aby vám byla vašimi spolukřesťany vždy zachována vaše lidská důstojnost. Pokud k tomu máte ještě nějakou službu v církvi, přejeme vám, abyste v ní dle svých možností požehnaně sloužili.
Michal a Iveta Beranovi
AC Elevate České Budějovice
