„Vyzýváme vás, bratři, napomínejte neukázněné, těšte malomyslné, podporujte slabé a se všemi mějte trpělivost.“ (1Te 5,14 B21)

Drazí čtenáři,

název článku jsem si vypůjčil ze stejnojmenné knihy od Samuela Pfeifera, která pojednává o duševních poruchách a roli církve v pomoci psychicky nemocným lidem. Přesně to je totiž námětem tohoto čísla časopisu, a tak bych se i já chtěl zamyslet nad některými otázkami, které s tématem souvisí. Úvodní verš hovoří o roli pastorační práce, a aniž by upřesňoval, kdo jsou ti „slabí“, můžeme si zde jistě dosadit širokou paletu různých životních situací, ve kterých se bratři a sestry z našich sborů mohou ocitnout a kdy potřebují krátkodobou či dlouhodobou podporu. Patří sem i ti, na něž vztahujeme označení jako „psychické onemocnění“, „duševní porucha“ apod. 

Pod těmito označeními se nachází škála různých projevů, od psychického diskomfortu až po vážné poruchy. Zabývat se všemi není možné ani v jedné knize, natož v jednom časopise či článku. I odborníci jsou specializovaní, nikdo z nich nepostihne vše, co se pod označením „psychická nemoc“ skrývá. Z toho principu nám nezbývá než se tématu jen lehce dotknout. Cílem je ukázat, že i tyto lidi v církvi potkáváme, a ne vždy je uzdravení možné. Chceme téma odtabuizovat. 

Lidé, kteří alespoň v nějakém období života spadali do některé z kategorií psychických onemocnění, jsou popisovaní v Bibli a nalezneme je i v dějinách církve. Například nikomu není neznámý příběh proroka Eliáše, který po konfliktu s královnou Jezábel upadá do deprese a přeje si zemřít. Žalmy jsou plné vzestupů a propadů lidské duše. V nedávné historii církve nalezneme například velikána Charlese Spurgeona, britského baptistického kazatele, který trpěl depresemi. Tato nemoc jej na jednu stranu omezovala, na druhou stranu byl schopen sloužit podobně trpícím lidem. Jiným příkladem je Hudson Taylor, britský misionář z přelomu 19. a 20. století, zakladatel vnitročínské misie. Tento Boží muž prožil těžké období, které bychom dnes nazvali vyhoření. Jak popisuje ve svém životopise, nebyl schopen nic dělat, dokonce se nemohl ani modlit. 

S jedinci, kteří prožívají psychické onemocnění, trauma či bolest duše, se setkávám i v naší církvi. Zdá se, že nezáleží na „duchovnosti“. S depresí může zápasit pastor (či jeho manželka), stejně jako okrajový člen sboru. Samostatnou kategorií je mládež. Zde se jeví, jako by se s problémy tohoto typu roztrhl pytel. Budu se tomu někdy věnovat v samostatném článku. 

Nezáleží na „duchovnosti“. S depresí může zápasit pastor (či jeho manželka), stejně jako okrajový člen sboru. 

Existence psychických onemocnění vyvolává řadu otázek. Zmiňme alespoň ty nejdůležitější: 

Je psychické onemocnění nemoc, nebo jde o démonický útlak? Na toto téma se vedou nekonečné diskuse. Zastánci obou pohledů mají reálné zkušenosti, jimiž dokládají svůj postoj. Můj názor je (jakkoli si uvědomuji, že v této záležitosti nelze generalizovat), že v praxi to často bývá propojené. Zjistil jsem, že není dobré, pokud jsme ve svých soudech extrémní – buď jedno, nebo druhé. Nepřítel naší duše často využije oslabeného organismu a útočí alespoň špatnými myšlenkami. Na druhou stranu, ještě jsem se nesetkal s nikým, kdo by byl pouze „posedlý“ – vždy to bylo navázáno na nějakou nemoc nebo poruchu. 

Může jít o prokletí? Někdy pozorujeme psychické onemocnění, které se v rodině projevuje ve více generacích. Opět platí, abychom byli opatrní ve svých soudech. Tak jako například cukrovka nebo vysoký tlak, i dispozice k nejrůznějším duševním nemocem se mohou dědit, aniž bychom za tím viděli prokletí. 

Proč Bůh neslyší modlitby za uzdravení? V současné společnosti je psychické onemocnění stále ještě určitým stigmatem, za něž se lidé stydí. Nesou je hůře, než kdyby trpěli třeba nemocí srdce či ledvin. Věříme v zázraky, ale ne vždy se Bůh rozhodne uzdravit. Pak musíme nastavit takový režim, aby dotyčný dokázal s nemocí žít, prostě to přijmout jako fakt. 

Psychologie, nebo křesťanství? Často se s tímto dilematem setkávám a považuji je za nerozumné. Je dobrá psychologie a špatná psychologie. Psychologie jako obor se vyvíjí více než sto let a zahrnuje množství názorů, autorů a přístupů. Jsem přesvědčený, že každý, kdo pracuje s lidmi, by měl o psychologii alespoň něco vědět. Na druhou stranu, psychologie se někdy stává kultem. Lidé v ní hledají úlevu od bolesti za každou cenu a některé proudy v psychologii se snaží této zakázce vyhovět. Ale totéž může platit i o křesťanství, neboť i zde jde o mnoho přístupů, teologických pohledů a praktik. Ne vše je dobré. Neexistuje tedy jednoduchá odpověď na toto dilema, je to vždy otázka hlubšího rozhovoru a hledání. 

Jsem si jist, že na celé zeměkouli neexistuje lepší prostředí, ve kterém by lidé mohli nalézt pomoc, než je církev. Církev by měla být společenstvím, kde člověk nalezne přijetí, pomoc duchovní i lidskou, bezpečné prostředí, kde je mu nasloucháno a kde může být i konfrontován druhými lidmi. Nedávno zesnulý známý křesťanský poradce Larry Crabb jednou řekl, že kdyby církve fungovaly tak, jak mají, nebylo by třeba poradců. Tím samozřejmě nikdo nepopírá, že v určitých specifických situacích je potřeba intervence lékaře – specialisty.

Aniž bychom jakkoli snižovali potřebu odborníků, tedy alespoň v určitých závažných situacích, snažme se objevit zdroje, které jako církev máme: 

Vyznání hříchů před druhou osobou může přinést úlevu svědomí, nestranný pohled druhé osoby zase svobodu od pocitu viny. Už Jakub 5,16 píše o vztahu mezi vyznáváním hříchů a uzdravením. 

Studium Bible nám napomáhá obnovovat mysl (Ef 4,22–24). Zabývat se Božími myšlenkami znamená podmaňovat svou mysl pravdě. Je dobré toto nedělat jen sám, ale i ve skupině, neboť lidé se sklony k psychickým onemocněním jsou schopni v Bibli vidět věci, které tam zdaleka nejsou. Zdravé vyučování musí být základem každého nedělního kázání. 

Společenství druhých nabízí lásku, přijetí, praktickou pomoc. To samozřejmě s sebou přináší i řadu konfliktů, u lidí psychicky nestabilních může být těch konfliktů ještě více, ale to je jiná kapitola. V každém případě platí, že člověk může být uzdraven nebo alespoň smysluplně fungovat pouze v rámci zdravých vztahů. 

Služba v církvi kromě svého hlavního efektu přináší i další bonusy, jako například cvičení se v zodpovědnosti, posilování smyslu života a další, které mají vliv na duševní zdraví. Služba musí být vhodně zvolena, protože depresivní vedoucí domácí skupinky, paranoidní evangelista či prorok trpící bludnými představami nepředstavují vhodnou kombinaci. 

Tímto jsem se pokusil téma duševních nemocí a poruch alespoň otevřít. Uvědomuji si, že jde o natolik obsáhlou oblast, že není možné více než se toho pouze dotknout. Pamatujme tedy, že slabí lidé budou v církvi vždy a úlohou společenství je je nést.