„V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: ‚Eli, Eli, lema sabachthani?‘, to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: ‚On volá Eliáše.‘ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: ‚Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!‘ Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly.“ (Mt 27,45–50)

Drazí čtenáři,

vítejte u velikonočního čísla Života v Kristu. My, co píšeme články či kážeme, si někdy říkáme, co o svátcích, jako jsou Velikonoce či Vánoce, pořád dokola psát. Vždyť už všechno podstatné bylo řečeno, můžeme přijít s něčím novým? Osobně této výzvě rovněž čelím, ale rozhodl jsem se vnímat ji tak, že nejde o problém tématu jako takového, nýbrž nás, pisatelů. Jinými slovy, největší události dějin, mezi něž křesťanské Velikonoce patří na prvním místě, nelze tematicky vyčerpat. Vždy bude o čem psát i přemýšlet. 

Toto číslo časopisu se z velké části zabývá křížem. „Co to znamená nést kříž?“ Kříž je pojem, který pronikl do lidové mluvy (mít s někým kříž, přijít s křížkem po funuse a další) a stal se jedním ze symbolů křesťanské civilizace. Tento symbol odkazuje na jistou událost, k níž došlo někdy okolo roku 30 na pahorku za Jeruzalémem. Nešlo tenkrát o řadovou popravu, ke kterým v době nadvlády Římanů docházelo. Podle záznamu v Matoušově evangeliu pukaly skály, zatmělo se slunce a roztrhla se opona. Doslovně i symbolicky tato událost otřásla nebem i zemí a jednou provždy změnila vnímání bohoslužby a Boha samotného. 

„Nést svůj kříž“ je jedna z Ježíšových výzev týkajících se učednictví. Za tu dobu, co jsem křesťanem, jsem vyslechl několik teorií o tom, co to znamená. Jelikož nejde o nějaké zbytečné slovíčkaření, které by se týkalo sporných otázek druhé kategorie, ale o jednu z nejdůležitějších výzev Nového zákona, pojďme se jí věnovat. 

Osobně si myslím, že jeden z důvodů, proč tak těžko pronikáme ke smyslu této výzvy, spočívá v tom, že pojem „kříž“ je v Novém zákoně používán ve dvojím smyslu: (1) jde o výzvu k následování Ježíše a (2) jde o teologický pojem, který používá zejména apoštol Pavel. V novozákonních listech jde již výlučně o Kristův kříž, nikoli náš. Jde tedy o dvě různá užití. 

Mluvíme-li o „nesení kříže“ ve smyslu následování Ježíše, můžeme tento výrok chápat jako jeden z řady Ježíšových radikálních výzev. Podobný je například výrok „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ (L 9,62) Týká se rovněž bezvýhradného následování. 

Věřím, že Ježíš si vzal inspiraci z něčeho, co bylo všem známé (stejně jako u všech ostatních podobenství a přirovnání). Každý obyvatel Jeruzaléma někdy viděl odsouzence nesoucího svůj kříž na popraviště. Bezesporu šlo o emocionálně silný okamžik, spojující nenávist k Římanům a (podle okolností) soucit či pohrdání vzhledem k odsouzenci. Ježíš vzal tento obraz a řekl: „Kdo mě chce následovat, bude na tom podobně jako tento odsouzenec.“ Nemuselo to nutně znamenat doslovnou smrt (i když i to se občas stávalo), ale podobně jako v jiných případech, například když mluvil o vyloupnutí oka či useknutí ruky, měl na mysli závažnost situace. Jinými slovy říkal, že „chcete-li být mými učedníky, musíte tomu dát absolutně všechno. Pokud následování nebude vaší největší prioritou, ani to nezkoušejte.“

Chtěl bych se podělit s osobní zkušeností ohledně toho, jak já sám rozumím nesení kříže. Kdysi dávno, krátce po svém obrácení, jsem se modlil cestou do práce, jak jsem to měl každý den ve zvyku. Přinášel jsem Bohu všechny své starosti a trápení, což znamenalo výčet všeho, co bych si v životě představoval jinak. V tom jsem zřetelně slyšel (stává se mi to málokdy), jak Pán říká: „Když ty poneseš mé starosti, já ponesu ty tvé.“ Často si to připomínám. Nikdy nebude ideální situace, abych mohl sloužit Bohu a nemusel nic řešit v soukromém životě. Kříž pro mne znamená ve víře své starosti odkládat (1Pt 5,7) a svou kapacitu ve víře věnovat službě Bohu. On má na to, aby pomohl řešit naše osobní boje a zápasy. 

Kříž pro mne znamená ve víře své starosti odkládat a svou kapacitu ve víře věnovat službě Bohu.

Podobnou situaci jsem v této intenzitě prožil asi třikrát v životě (jsem těžko poučitelný). Někdy mám dojem, že když nás Pán nejvíc potřebuje, ďábel zahltí naši pozornost tolika jinými věcmi. Proto kříž chápu jako odevzdávání se ve víře Bohu navzdory všemu, co na mne doléhá. (V tomto chápání může křížem být i nemoc). 

Oproti tomu kříž jako teologický pojem vypovídá o jedinečnosti naší spásy. Vše, co potřebujeme pro své smíření s Bohem, uzdravení duše i těla, nové narození, naplnění Duchem svatým má původ v Ježíšově smrti na kříži. Dokonce budoucí obnova nebe a země vychází z tohoto jedinečného skutku Boží milosti. On za nás zaplatil. Tečka. Jak je to jednoduché a geniální, tak je to rovněž i přímo vybízející k tomu, aby různí „zlepšovatelé“ tu něco přidali, tu zase upravili. 

Jedním z Ježíšem používaných obrazů spásy je „pozvání na hostinu“. Pravděpodobně nic lépe nevystihuje fakt spásy jako to, že jsme byli pozváni na událost, kde nemusíme nic vařit ani platit. Máme toto pozvání pouze přijmout. I to představuje někdy problém, jak to vidíme v Ježíšově podobenství (L 14,16n). Ten, kdo vše zaplatil, byl Ježíš a snaha jakkoli se na financování podílet představuje pouze znevážení jeho oběti. 

Proto když apoštol Pavel píše „s Kristem jsem ukřižován“ (Ga 2,19) myslí tím své naprosté sjednocení s Ježíšem. Jako byl Kristus ukřižován, tak jsme i my s ním ukřižováni. Jako byl On vzkříšen, budeme vzkříšeni i my. Toto spojení jsme vyjádřili tím, že jsme se dali pokřtít.

„Vždyť nás má ve své moci láska Kristova – nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli.“ (2K 5,14)

A protože se přirovnáváme k ukřižovanému Kristu, máme mu v poddanosti vydávat každý den své životy. V tomto bodě se obojí chápání kříže – výzva k učednictví a teologický význam kříže – spojují.