„Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět. Stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází.“

Karel Čapek

…………

Psycholog Dalibor Špok v DVTV (17. 6. 2016) definoval postfaktickou dobu vyjádřením: „Rozhodujeme se na základě emocí a pocitů, zůstáváme na povrchu a nemáme motivaci přemýšlet“ a dodal, „že u webu a aplikací trávíme více času než s vlastní rodinou.“

Posledních několik let se na nás valí různé definice termínu postfaktická doba a s nimi spojené obavy, kam ten svět vlastně spěje. Pravdou je, že v nás vyvolávají obavy i věrohodné průzkumy myšlení současné „generace Z“ (lidé narození po roce 1996), jako např. zjištění křesťanské agentury Barna group [1],„že příslušníci generace Z ve srovnání s předchozími generacemi ve větší míře považují morálku za pružnou veličinu a definici toho, co je správné a špatné, vnímají jako proměnlivou v čase. Mnohem méně z nich považuje za špatné lhaní, potraty či homosexualitu.“ Naším cílem ale není děsit se nebo se obávat, mnozí jistě pamatují podobný zmatek, který jsme mohli pozorovat, když nastala doba postmoderní. Naším cílem je v každé době se zorientovat a správně reagovat na trendy, které nám vstupují do života, do rodin i do církve.

Lidé, kteří se rodí do současného světa, vyrůstají s telefonem či tabletem v ruce a jejich život je tak nedílně ovlivněn způsobem, který se špatně chápe komukoliv, kdo tuto zkušenost nemá. Nejenom oni jsou zahlceni tak velkým množstvím informací, že je velmi těžké nalézt, co je skutečná pravda. Nezbývá tedy než více vsadit na svou intuici, na to, jak věci zrovna prožíváme. A není to trendem jen u mladých lidí. Vyměnili jsme „myslím si“ za „já vnímám, já cítím“. David Kinnaman v knize Faith for Exile [2] přirovnává současné generace k izraelským vyhnancům do Babylonu, kde na ně čekala nejistota a množství pokušení. Dnešní exil je však digitální. Mladí lidé se vyskytli v neviditelném vyhnanství nekonečného pokušení klikání, lajkování, čekání na komentáře a lákadel „promakaných“ her, které díky svým možnostem usilují o jejich pozornost.

Mezi těmito digitálními vyhnanci povstává generace mladých lidí, kteří ovšem navzdory našim obavám nezruinují náš křesťanský svět, ale právě naopak – jsou chytří, propojení, vtipní, kreativní, ambiciózní, autentičtí a optimističtí [3].

Chtěl bych zde upozornit na hodnoty, které jsou pro ně velmi důležité a které si zaslouží náš respekt, naše pochopení a dostatek prostoru. Nad to všechno jsou to lidé naděje a víry. V následujících pěti bodech nastíním pět pohledů, které nám mohou pomoci pochopit mladé lidi tak, abychom je mohli lépe podporovat v tom, aby se stali hrdiny víry v postfaktické době.

1)     Moc otázky „Proč?“

Moje duchovní mládí se opíralo hlavně o otázku „Co?“ „Co chce Bůh, co mám dělat v církvi?“ Nebylo moc možností, co jsme mohli vytvářet, a naší hlavní modlitbou bylo „Bože, prosím otevři nějaké dveře (= možnosti), do kterých můžeme jako jednotlivci či sbor vstoupit.“ Dnes je tolik možností, že nás to paralyzuje. Byl jsem zvyklý bez otázek praktikovat křesťanské disciplíny, jako jsou modlitba, půst nebo účast na nedělní bohoslužbě. Dnes je hlavní otázkou „Proč?“ „Proč jít v neděli do církve? Proč bych se měl postit?“ Mladí lidé se nespokojí s lacinou odpovědí typu: „Píše to Izajáš a Ježíši se to líbí.“ Ptají se: „Jak půst souvisí s funkcí těla? Co se pak stane?“ A když se tím prokoušeme, přijde otázka „Jak?“ V pozadí není neochota, ale jejich obava, že my sami nevíme, proč to děláme, obava, že to nemá smysl, že to vlastně nefunguje. Všechno kolem nás je náhle velmi složité a mnozí slibují nesplnitelné. Otázky mladých křesťanů na „proč“ a „jak“ potřebujeme brát vážně a upřímně. Otázka „Proč mám chodit v neděli do církve, když je internet plný skvělých bohoslužeb a kázání?“ je jedna z mých nejoblíbenějších.

2)     Zakoušení Ježíše

Svět nás zahrnuje nabídkou skvělých zážitků, které se dotýkají našich emocí a působí vzrušení. Koncerty, sportovní události, reality show, svět sociálních médií. Momenty, které pomíjejí. Zakoušení Ježíše musí přesahovat naše nedělní bohoslužby a být aplikovatelné v každodenních situacích. Mladí vědí, jak si zajít pro dávku endorfinu, pro klid a radost. „Cink, cink, cink“ – to je zvuk přibývajících lajků na Instagramu, které na chvíli přehluší vnitřní prázdnotu. Jak ale prožít Boží pokoj, který převyšuje každé pomyšlení, jak o tom píše apoštol Pavel? Mladí se dnes shlukují ke studiu Bible v on-line prostoru a sdílejí se, jak můžou prožívat Ježíše ve svých každodenních výzvách. Se svými dětmi si čteme pasáže z Bible a učíme se aplikovat je zítra a pozítří. Učme se naši víru mladým prezentovat spíše v každodenních prožitcích než ve velkých neuchopitelných myšlenkách, které využijeme, až přijde čas. Jejich čas je teď a zítra.

Zakoušení Ježíše musí přesahovat naše nedělní bohoslužby a být aplikovatelné v každodenních situacích.

3)     Porozumění životu

Současná generace bude asi nejvzdělanější generací naší historie. Přesto často neví, jak použít své vědomosti v běžném životě. Např. dnes mohu být úspěšným grafikem či programátorem, kuchařem či číšníkem, ale nevím, jak mám komunikovat s lidmi kolem sebe, vést další zaměstnance nebo udělat reklamu, aby si mě někdo vůbec všiml. Mladí lidé často nevědí, jak vyjádřit svůj nesouhlas, a tak raději ze vztahu či práce odcházejí, než aby problém řešili. Nikdy nebylo tolik sociálních úzkostí jako v dnešní době a najít volného dětského psychiatra dříve než za půl roku se dnes rovná zázraku. Paradox mezi velkou vzdělaností a malou praktičností nás vede k otázce, jak můžeme pomoci mladým zorientovat se v jejich vlastním způsobu žití a pochopit, co je důležité a co není. Témata jako řešení konfliktů mezi vrstevníky, hledání přátel nebo hospodaření s penězi jsou velmi žádanými. Potřeba se učit základní dovednosti pro život je velká.

4)     Smysluplné vztahy

Že tráví více času s telefonem než s vlastní rodinou, jsme si už říkali. Pastoři neradi slyší názory mladých, že jim je jedno, jestli nesou značku AC, CB, KS, SCEAV, protože se více než k teologické identitě vztahují k tomu, zda v tom sboru vidí upřímné vztahy, přátelství a zda tam fungují aktivity pro mladé dospělé. Ve skutečnosti jsou jejich největší potřebou smysluplné vztahy, které se dějí v realitě. Leckdy ale potřebují naši pomoc, aby byli schopni takové vztahy navázat.

5)     Opravdové učednictví

Mladí lidé jsou připraveni čelit velkým výzvám. To, co vyžadují a potřebují od nás, je vedení. My už víme, že mají přístup k veškerému vědění a že nejlepší církev je ta na internetu. Ale oni chtějí tu nejlepší církev vytvořit kolem sebe a potřebují, abychom jim v tom pomohli. Chtějí vzory, od kterých se mohou učit, chtějí bezpečně sdílet svoje emoce, zakoušet Ježíše, porozumět životu, prožívat smysluplné vztahy, a tím se stát učedníky Ježíše, ke kterému povedou lidi okolo sebe. Hledají, k čemu je Bůh volá, a udělají pro to všechno, co se naučili, když jim k tomu poskytneme vhodné podmínky. Zde bych rád čtenářovu pozornost nasměroval k zajímavým výsledkům výzkumu amerického psychologa Jeffrey Arnetta. Ve své knize Emerging adulthood (Vynořující se dospělost) představuje v současnosti velmi diskutovanou teorii, že lidé v posledních cca dvaceti letech dospívají podstatně později než dříve a plné psychické dospělosti zahrnující i pevnou osobní identitu dosahují nezřídka až kolem dvacátého pátého roku věku. Z tohoto důvodu Arnett tvrdí, že při popisu vývojových stádií jednotlivce bychom měli zařadit zcela nové období, nazvané „vynořující se dospělost“, během něhož se člověk stále ještě „hledá“. Důvodem zpožďování ve vývoji není rozmazlenost mladé generace, ale změna společenských podmínek. „Pokud máme nekonečné možnosti sycení, což je pro dnešní dobu typické, nestimuluje to vývoj,“ vysvětluje psychiatr David Holub. „Až když si něco odepřeme nebo něco ztratíme, vytváří se prostor, kde si můžeme ztrátu symbolicky nahradit, což podněcuje naše plány, vize a růst. Zážitek ztráty je často předpokladem dospělosti.“ [4] Tato zjištění nás vedou k přesvědčení, že stejně jako aktivně podporujeme práci s mládeží, je třeba aktivněji prosazovat i službu mladým dospělým. Jejich pozdější vstup do dospělosti by nás měl vést k většímu zájmu o ně. Hledání identity v nově fungujícím světě, řešení nejistoty ve vztazích, v zaměstnání či ve společenské roli jsou výzvami, se kterými můžeme jako církev pomoci našim mladým při jejich vstupu do života.

Doba postfaktická není důvodem k obavě. Ani Ježíš se příliš nestresoval svou vypjatou dobou plnou intrik, moci Římské říše a nepřijetí od svých vlastních kněží. Tímto článkem jsem chtěl upozornit na to, že k tomu, abychom byli našim mladým platnými parťáky a pomocníky, potřebujeme jaksi přenastavit své vnímání ve vztahu k nim. Vzpomínám si, jak jsem kdysi dávno ručně ladil rádio. Písnička to byla pořád stejná, ale to, co se z rádia ozývalo, se velmi lišilo i při nejjemnějším posunu ekvalizéru od poměrně kvalitní hudby až po nesnesitelné „škvrčení“. Evangelium, ta radostná zpráva, zní stále stejně krásně, potřebujeme jen naladit náš ekvalizér zkušeností, abychom ve své snaze o přátelství, učednictví či zprostředkování Božího působení byli srozumitelní pro lidi, kteří se narodili do digitálního babylonu.

Doba se rychle mění a nejsme schopni rozumět všemu. Potřebujeme kolem sebe vytvořit kulturu důvěry v obdarování toho druhého, respektu, že jeho důraz na budování církve je důležitý, i když mu já třeba vůbec nerozumím. Nebude to jednoduché, ale máme naději. Naší největší nadějí je vzkříšený Kristus a jeho zaslíbení nového života. Výchova odolných mladých učedníků a předání církve do jejich rukou od nás vyžaduje velkou důvěru Bohu. Najít rovnováhu mezi nadějí a tím, jak vnímáme realitu, je pro mnohé z nás opravdu velkou výzvou.

[1] https://mplt.apostolskacirkev.cz/jak-oslovit-generaci-z/ Uvedené myšlenky jsou výňatkem z knihy Faith for exiles, David Kinnaman, Mark Matlock, 2019

[2] Faith for exiles je vyhodnocením 7leté studie generace Z v USA.

[3] kompilace ze zdrojů:

a) https://www.barna.com/research/gen-z-questions-answered/

b) Zajícová, Ester. Postoj generace Z k vybraným hodnotám. Olomouc, 2020. bakalářská práce (Bc.). UPOL, Cyrilometodějská teologická fakulta

[4] Reflex 20/2021: „Kdy začíná dospělost“, Petr Třešňák