Jaro 2020

Sedíme na gauči a mudrujeme. Sledujeme všechny dostupné informace, do záložek jsme přidali stránku, kde se neustále aktualizují počty nakažených v jednotlivých zemích světa. Zapojujeme se do lokální distribuce látkových roušek. Doma svoláváme krizový štáb a na ledničku vylepujeme denní řád pro koordinaci home officů, on-line výuk a jednoho předškoláka. V pravidelných časech vyrážíme s dětmi ven do různých směrů na pustá místa, abychom se doma nepozabíjeli. Emoce se střídají, ale převažuje odhodlání. #společnětozvládneme

Léto 2020

Zažívám stres. Denní řád nefunguje, jak jsem si představovala. Dostat celou rodinu ven začíná být čím dál více namáhavé. Hledání motivace pro každého zvlášť včetně nás dospělých jedinců začíná překlápět celý proces v poměru cena–výkon do záporných hodnot. V jednom pěkném nedělním odpoledni vyrážíme, cestou kupujeme kávu (to je moje motivace) a stavím ji na střechu auta. Připásáme všechny pásy, vrátíme se pro zapomenuté nezbytnosti, dořešíme zasedací pořádek, protože příliš velký počet osob chce sedět vepředu, a pak znovu vystoupíme, protože dítě uprostřed chce čůrat. Když pak nakonec vyrážíme, je vám už naprosto jasné, že kelímek s kávou zůstal na střeše auta. Má další motivace k přemlouvání rodiny k pravidelným vycházkám po tomto incidentu prudce klesá.

Podzim 2020

Druhá vlna: Trochu jsme to čekali, ale ne zase tak moc. Už postrádáme to odhodlání, se kterým jsme šli do první vlny, zdaleka už nehltáme každou informaci a taky jsme trochu zlenivěli. S novými nápady vlády, jak zavést nějaký systém, se vynořuje motivace být vzorní občané, ale vzápětí zase uvadá, když se zjistí, že se podle toho stejně nejede. Nejdřív semafor, potom PES. Člověk jako já je v této době živ nejen chlebem, ale také neutuchajícím přísunem vtipů a dalších výtvorů lidové tvořivosti, které si ukládám do mobilu.

Kamarádka mě upozornila, že babyboxy nemají určenou horní věkovou hranici. „No jo,“ říkám kamarádce, „ale nevím nevím, jestli bych tam puberťáka dokázala nacpat.“ „Ale ne puberťáka! Sama si tam můžeš vlézt.“ Tato informace mě povzbudila. Až bude nejhůř, vezmu si rodný list, usadím se do babyboxu a vyčkám, až mě nějací hodní lidé adoptují.

Zima 2020/2021

Doma si už rozumíme i beze slov. Stačí pohled nebo povzdech. Nejčastěji vzdychám já. Nad ponožkami těsně vedle koše na prádlo, nad prázdnou roličkou toaletního papíru na WC, nad „nikdy nekončícím bincem“ v obýváku. Postupem času přestává být možné si povzdychnout „jen tak“, každý nádech vyvolává v některém členu rodiny otazníky nebo rovnou spouští obranné mechanismy: „Co je zas? Na koho se nadechuješ?“

Přišel moment, kdy intenzivní rodinné soužití způsobilo, že se musím rozhodnout, jestli zachovám hygienická opatření nebo příčetnost. Po domluvě s kamarádkou a antigenním testu se rozhoduju na víkend odjet z domu do jiné části republiky. Při cestě zpátky mi poprvé v životě před nosem ujel vlak. Stála jsem na tom nástupišti a přemýšlela, jestli jsem jen pomalá nebo jestli se mi mé nevědomí snaží zabránit v návratu k rodině.

Chodí virus okolo, nedívej se na něho. Celou dobu mudrujeme, jestli je výhodnější se nemoci vyhnout, nebo se promořit. Ve čtvrté vlně na nás došla řada. Nemoc se projevila několika rekordy: nejvíc propocených pyžam (postupně se vyvinul důmyslný systém, ve kterém se rotačně zúčastnila všechna dostupná pyžama v bytě), nejvíc telefonátů s doktorkou (protože jsme marodili moderně – po telefonu), nejvíc přízně našich přátel (ti bližší nám nosili věci domů, ti vzdálení posílali dopisy a balíky) a nejvíc otázek „Už můžu jít ven?“, které přestaly, jako když utne, jakmile vypršel poslední den karantény a od té doby jsou děti zase standardně příliš unaveny, než aby někam šly.

Jaro 2021

S odrůstající ofinou ztrácím výhled i důstojnost. Na pracovních on-line setkáních začala platit nepsaná dohoda, že si na začátku zamáváme do kamery a pak si rychle všichni vypínáme obraz, protože dívat se sám na sebe je pro každého čím dál více traumatizující zážitek.

Konečně přišlo dlouho očekávané rozvolnění. Dali jsme auto do servisu kvůli baterce. Tím, jak jsme nejezdili, se chudák v zimě nějak vybila. Ale prý to zvládne, tak ji jen pořádně nabili a mohli jsme vyrazit. Protože se již smí i přes okres, jedeme na kávu do Kutné Hory, abychom auto otestovali. Na jedné křižovatce auto poskočilo a chcíplo. Nezabraly žádné obvyklé triky, auto je zcela bez reakce. Nejdou zapnout ani výstražná světla. Nicméně jel kolem instruktor autoškoly. Zpětně jsem si do seznamu užitečných life-hacků zaznamenala, že pokud se něco stane s autem, budu již zastavovat výhradně instruktory autoškoly. S velkým klidem zhodnotil situaci, hbitě odstranil nějaké dopravní značení, abychom mohli auto odtlačit na bok, a než jsme začali posouvat auto, zkontroloval, zda není zatažená ruční brzda. No a při pohledu do motoru zjistil, že vypadl kabel z baterky. Že ho asi v servisu málo utáhli. Pan Autoškola přidržel kabel na místě a my jsme nastartovali. „Tak opatrně,“ dával poslední doporučení instruktor, „a hned do servisu, ať vám to dotáhnou.“ „O co, že nám to spravoval absolvent distanční výuky?“ tipuji cestou do servisu. Když pak pan mistr poslal k autu rozcuchaného mladíka, aby to po sobě dal do pořádku, musela jsem se otočit, protože mi koutky cukaly příliš viditelně. Ještě si užijeme legraci.

Květen 2021

Otevřeli obchody s dětským oblečením. Propašovala jsem do nákupu jeden svetr pro sebe a připadám si jako největší anarchista.

Respirátor FFP2 zůstane i po vyprání a usušení v sušičce vcelku. Prý už není funkční, ale to už možná nebyl ani v té kapse u kalhot, ve které se vypral a usušil.

Znovu učím! Před první lekcí programu Etické dílny® jsem nervózní skoro jako před svým úplně prvním programem, který jsem měla před více než deseti lety. Znovu kontroluju, jestli mám s sebou všechny pomůcky, pracovní listy a dotazníky pro učitele, nově také potvrzení o negativním testu. Při vystupování z auta se mi urvala gumička na respirátoru. Tak zase všechno skládám do kufru a jdu hledat jiný. V autě přece někde vždycky je nějaký navíc. Nebo v tašce. Nebo v kapse u bundy. Tentokrát nikde nic. A tak jdu ke škole s náručí plnou pomůcek a doufám, že mi půjčí respirátor a nepošlou mě domů. Půjčili mi ten, co má delší gumičky za hlavu. Ten mám radši. „No, to my je zas tady všichni nesnášíme, tak vám ho rádi dáme.“ Tomu říkám win-win. Děti vítají, že konečně jsou zase ve škole a nerotují. Mluví všichni najednou, chybí tlačítko „mute“, na které si zvykli při on-line výuce. „Já pod těmi rouškami nepoznám, kdo z vás zrovna mluví,“ směju se v jedné třídě a žáci rychle spěchají na pomoc: „To je Franta. Franto, mjůtni se!“

„Franto, mjůtni se!“

Vracíme se do tempa. Tedy, chtělo by se říct, že se vracíme. Ale zjišťuji, že i poloviční výkon mě stojí hodně přemáhání a nabízí se otázka, zda tempo, považované před rokem za „normální“ bylo přehnané nebo zda jsem prostě jenom línější. V této otázce doposud nemám zcela jasno. Trochu se rozhýbat by to ale určitě chtělo, vzhledem k tomu, že letos na léto potřebuji o velikost větší oblečení než loni. Věřím ale, že v závěrečném bilancování nebudou kila navíc to jediné, co nám uplynulý rok přinesl.