(Rozhovor s Markem Janovským, pastorem sboru AC CBH Teplice a organizátorem Dnů ticha)

Marku, ty, extrovert, a Dny ticha, to je oxymóron. 

(smích) I extrovert se musí umět ztišit před Pánem, i když to pro něj třeba není úplně snadné. No a Dny ticha jsou k tomu naprosto ideální. I pro toho extroverta. 

To jsme to vzali hopem. Zpět na začátek. Jak se takový projekt v tvé hlavě zrodil? Vnímal jsi snad, že jsi roztěkaný a potřebuješ zklidnit? 

Svého času jsem studoval na vysoké škole, kde nám pobyt v tichu nabízeli, že by bylo dobré se toho zúčastnit. Statečně jsem jako správný extrovert odolával, až do chvíle jisté sborové krize – odešlo mi tehdy pět rodin. To mě úplně položilo. Kladl jsem si otázky: Co, proč a pro koho to dělám, jsem-li povolaný jako vedoucí, proč ztrácím lidi? Úplně to ve mně vřelo a já věděl, že s tím něco musím udělat. Shodou okolností se na fakultě právě chystala čtyřdenní duchovní cvičení, a tak jsem konečně jel. Do kláštera, kde mě zavřeli do cely se stolem, židlí, Biblí, světlem, sprchou a postelí.

Cela se sprchou? To zní jako klášterní Hilton. 

Přesně. Sprchu jsem jim tam tehdy pořádně prověřil. (smích) Jinak jsem první den prospal, jak nebyl žádný rytmus, žádná povinnost, prachsprostě jsem spal. Druhý den jsem přišel na to, že jako extrovert musím zjistit, kde to jsem. Za deset minut jsem klášter obešel, pochopil, že opravdu jsem v klášteře, a pak to začalo: Co tady zbytek pobytu budu dělat? V hlavě stále smršť myšlenek a v pocitech tupost. Tak jsem se pomodlil, něco si přečetl z Bible, to mě za půl hodiny přestalo bavit a byl jsem na konci svých schopností i možností. Druhý den jsem jim ve sprše vypustil možná šest kubíků vody, protože jsem se koupal jak opičák pod vodopádem. Bylo to v ceně, tak co. (smích) A třetí den jsem si říkal, že je načase se soustředit, proč tady jsem, uklidnit se a nějak se setkat s Bohem. 

No konečně. (smích) 

Při těchto duchovních cvičeních bývá pro účastníky možnost práce na zahradě, vzal jsem krumpáč a začal hloubit díru, asi bazén pro mnichy, nebo co to bylo, nevím. S krumpáčem v ruce jsem se úžasně fyzicky uvolnil. Pak jsem zatoužil vědět, co po mně Bůh chce. 

Pak jsem zatoužil vědět, co po mně Bůh chce. 

Samota, ticho a práce nasměrovaly moje nitro, ale stále se nic jiného nedělo. V rámci těch cvičení byla možnost zajít ke krátké duchovní konzultaci za řádovou sestrou (byli jsme v ženském klášteře). Ta mi věnovala dvacet minut své pozornosti a vyslechla mě. Dost expresivně (místy až vulgárně) jsem jí vysvětloval, co mě štve, co mě štve na sobě, jak mi situace ublížila, jak mi ublížili lidé, jednání dalších vedoucích, pocity křivdy, nespravedlnosti, apatie. Ona celou dobu mlčela a já: „Díky a nashle.“ Večer jsem pod dveřmi své cely našel lísteček a na něm tři biblické texty. Jeden z nich byl o Ježíši, jak nese svůj kříž a jak nad ním ženy pláčou. On jim řekl: „Když se tohle děje zelenému stromu, co se bude dít se suchým?“ Tato Kristova slova mě hluboce zasáhla. Uvědomil jsem si, že mám problém se sebelítostí a padl jsem do pasti litování se a pocitu, že mi stejně nikdo nerozumí. Ten text mi ukázal, že když jsem ve službě, prostě se musím smířit s tím, že se mi prostě budou dít křivdy a že pocit marnosti a lítosti je součást i mého příběhu. Zkrátka ponesu tento kříž, hotovo, tečka. Není potřeba se litovat víc, než je nutné a normální. Jen odhlídnout od sebe, vidět, že to zažil i Kristus. 

Když jsme se na konci duchovních cvičení sdíleli, co jsme zažili, přiznal jsem, že jsem zažil „tři dny marnosti a pekla, a pak do toho zasvítilo Kristovo světlo a vytáhlo mě z hlubin mého hrobu“.

To je silné. Už chápeme, že je tvým snem zprostředkovat takový zážitek i ostatním… 

 Přesně. Pokud mně to pomohlo se zastavit, odpočinout si a Pán ke mně promluvil a nasměroval mě, proč tak nepomoci dalším? 

Začal jsem tedy „obrážet“ další duchovní cvičení, katolická, pravoslavná, evangelická i pobyty o samotě a zjišťoval, jak to chodí jinde a v jiných souvislostech. Nasával jsem zkušenosti, porovnával jsem. Nakoupil jsem si odbornou literaturu, která se praxi duchovních cvičení věnuje, a nakonec jsem si jako vystudovaný odborník na křesťanské spirituality dovolil vytvořit vlastní koncept, kterému jsem dal název Dny ticha. Je to jakási light verze duchovních cvičení přizpůsobená lidem nezkušeným s podobným pojetím duchovního soustředění a lidem pohybujícím se v evangelikálním, letničním či charismatickém prostředí. 

V našich Dnech ticha realizujeme tři obecné zásady: verbální ticho/myšlenkové ticho, datový klid a prostý režim (stravování, povinnosti). U zásady dodržovat datový klid a vypnout v sobě mód výkonnosti se někdy lidem začnou projevovat nefalšované abstinenční příznaky. Je dobré se připravit také na specifickou duchovní zásadu: umění duchovně naslouchat (k intelektu připojit i hlas svědomí, vlastní zkušenost, umění vést duchovní boj, a především imaginaci Kristova příběhu v souvislosti se svým vlastním životním příběhem).

Na našem pobytu jsme to všichni kvitovali s povděkem, bylo skvělé být mimo dosah mobilu.

Za mě je to moc dobré, ale ne vždy se to daří udržet. Pak je v klášterech i prosté jídlo, žádné steaky, kroketky, ale tu máš chleba, máslo, jablko… Člověk tam nejede na dovolenou, klášter tě postaví na takovou basic úroveň. 

Mnohdy pak účastníci říkají, že den v klášteře je strašně dlouhý. Nedělá se nic, na co jsme normálně zvyklí, a nevěnujeme se tomu, co nás baví, ani tomu, co normálně nestíháme. 

Vzpomínám si, že kdysi o takových cvičeních mluvil biskup Martin Moldan, ale tehdy mě to nechalo chladnou, později na takové akci byli i lidé z mého okolí, a když jsem zpovídala tebe v rámci představení sboru (ŽvK 06/2022), napadlo mě, že by stálo za to Dny ticha vyzkoušet.

Dny ticha bych doporučil lidem, kteří hledají, kde jsou, kteří se trošku ztratili v příběhu svého života, kteří se zklamali v sobě nebo v druhých lidech. Určitě bych to doporučil lidem, kteří si chtějí třeba jen fyzicky odpočinout, vypnout na čtyři dny telefon, nebýt v tlaku, že mi někde něco utíká. On kvalitní odpočinek už sám o sobě spoustě lidí pomůže. Je to určitě lepší než třeba cesta autem z Prahy do Bratislavy, kdy jsi sice sám a můžeš mít pár hodin ticha, ale nemá to žádný duchovní řád a nejsi nastavený na odpočinek, jen jsi sám. Určitě ať si lidé přečtou www.dnyticha.cz, tam najdou veškeré informace, kdy, kde, za kolik a co to obnáší. 

Dny ticha bych doporučil lidem, kteří hledají, kde jsou, kteří se trošku ztratili v příběhu svého života, kteří se zklamali v sobě nebo v druhých lidech. 

Zažil jsi na Dnech nějaký renonc, že to někdo úplně nechytil nebo se něco pokazilo?

Asi úplně ne, ale určitě se to nedoporučuje lidem na antidepresivech nebo jinak psychicky rozbitým. Ticho může duševní problémy neúměrně zdůraznit. To pak může být i nebezpečné, proto se třeba ani v klášterech mnohdy nezamykají cely. Kdyby se cokoliv přihodilo, aby byl do cel přístup. 

I za tebou mohou účastníci přijít a věnuješ jim svých dvacet minut času? 

Ano. A docela se mi toosvědčilo, není však povinné se jich zúčastnit. Zvláště pro extroverty je to velmi užitečný a dobrý ventil, mít možnost jen se vypovídat. Já tomu dávám i letniční přidanou hodnotu – poctivě se pak za ty lidi modlívám. A když mi dá Pán pro někoho nějaké slovo, podstrčím mu pod dveřmi papírek. Párkrát se mi stalo, že mě lidi vnímali jako psychiatra či jako pastora a ptali se, co dělat nebo co s tím problémem. Od toho tam ale já nejsem. Takovým lidem říkám, že mým úkolem, je vytvořit podmínky pro odpočinek a setkání s Bohem, ale zbytek je na nich a Bohu. Připravuji prostor a čas na jejich setkání.

Lidi mě vnímali jako psychiatra či jako pastora a ptali se, co dělat nebo co s tím problémem.
Od toho tam ale já nejsem. 

Dvacet minut je strašně málo. Mně právě přišlo, že ani nemá cenu za tebou jít, dvacet minut je nic.

Je to málo, ale je to osvědčené staletími praxe. 

Ještě bychom mohli čtenářům prozradit, že ačkoliv Dny ticha nemají výrazný řád, který by účastníci museli dodržovat, nabízejí určité styčné body… 

Ano, při duchovních cvičeních se dělají takzvaná punkta. To jsou chvíle, kdy se lidé sejdou a věnují se modlitbě, čtení Písma, rozjímání nad biblických textem (bez kázání), poslouchají (třeba své nitro, vnímají své tělo, ticho prostředí nebo tóny a slova chvály). Punkta jsou zcela dobrovolná. 

Mě docela stresovalo se jich neúčastnit. Věděla jsem, že nemusím, ale zároveň jsem věděla, že je nějaký program, a co kdyby právě tam Bůh chtěl promluvit?

Protože ty jsi extrovert. Introverti jsou víc nezávislí na vnějším rytmu, oni si ho vytvoří sami. Ale my extroverti potřebujeme záchytné body. A bylo pěkné, jak jsem napsal nabídku práce na zahradě a ty jsi odepsala: Nejsem tady od práce. 

Napsala jsem to pěkněji, zda nebude vadit, když se nezúčastním, že práce na zahradě mám doma až nad hlavu.

No jo, napsala, to je pravda.

Když jsi mluvil o tichu, myslí se tím i absolutní decibelové ticho? 

To ne. Třeba klášter Zásmuky, který nám poskytli františkáni, je u hlavní silnice. Jedna sestra se pak ptala, zda by nešly Dny ticha udělat někde, kde nejezdí auta. Decibelové ticho je ideál, ale zase, všechno je jen prostředek, nikoli cíl, takže i to, že tam sečeme trávu sekačkou a někoho to pohorší, může být součástí jeho „nalezení se“, člověk může být tak „vybuzený“, všechno mu vadí, a pokud si uvědomí, že nemusí mít všechno pod kontrolou, a dokáže to nějak před Bohem zpracovat, je to dobré a Dny ticha napomohly ke splnění svého cíle.

Lidé by mohli fasovat špunty do uší.

Hm, popřemýšlím… A ještě to má další paradox – to ticho je sdílené ticho, to znamená, že tam jsou lidi, kteří jsou na tom stejně jako já a pociťují jisté bratrství a sesterství v tom „utrpení“, ale to je vlastně dobře. Když jsou potom večerní punkta, většinou na ně lidé chodí, a rádi. Nejde jim až tak o to, co se tam děje nebo říká, ale často jen chtějí být spolu, chtějí být součástí toho společného ticha. 

Dny ticha organizuješ na čtyři dny. Jak často by se jich tak měl člověk účastnit? 

Moje Dnyticha trvají čtyři dny a tři noci. To je minimum, protože první den je zabitý, druhý den přemýšlíš, co budeš dělat, a ten třetí už se zase připravuješ, že to skončí. Ale když už jede člověk podruhé, už ví, jak to tam asi bude vypadat, a najede do toho daleko rychleji. Jak často na Dny ticha jezdit je zcela individuální.Já je pořádám dvakrát do roka, obvykle červen a listopad. 

Šlo by Dna ticha pořádat i na nějaké chatě?

Klášter nebo tzv. exerciční domy mají své nesporné výhody. Člověk se tam snadněji odpoutá od svých zaběhlých vzorců. Když například řeknu, že jedeme do hotelu Jezerka (rozhovor jsme natáčeli právě tam, pozn. red.), lidi budou mít pocit, že jedou na rekreaci, ale nejedou. Ve dnech ticha sice potřebuješ notnou dávku soukromí, ale to není jejich smysl – jde o duchovní cvičení.

Děkujeme za rozhovor. 

red 

Dny ticha

jsou duchovní aktivitou v křesťanské tradici nazývanou duchovní cvičení, kontemplace nebo exercicie. Tento koncept duchovního soustředění se v křesťanské tradici vyvíjel po staletí. Za nejznámější a na západě dnes nejužívanější formu duchovních cvičení jsou exercicie podle Ignáce z Loyoly (1491–1556). Hlavní myšlenkou je vystoupit z rytmu životních povinností, jít na nějaké místo, kde bude člověk sám, pokud možno. Jde i o vědomé ztišení se v tichu, jak verbální, tak myšlenkové – trošku „vypnout“ hlavu, komunikační kanály (ty doslova) a soustředit se na „tady a teď“ (vnitřně je člověk nastaven hledat odpovědi na to: kde jsem, kdo jsem, proč jsem, kde je Bůh, jak jsem se dostal do této životní etapy a co Bůh ode mne očekává). Člověk hledá Boží přítomnost a další Boží plán a směrování pro svůj život. V tichu zbystří a zapojí do tohoto hledání mimo obvyklého intelektu a uší i další smysly a vjemy.