Když se mě takto v práci ptali, věděl jsem, že budu nadále jezdit na misie do ciziny. To jsem jim ale říkat nemohl, neboť by si mysleli, že podporuji uprchlíky a dávám jim eura, aby se dostali co nejdříve do Evropy… Pro ně tedy: budu cestovat, jezdit do zahraničí. 

Pak se provdala a odstěhovala sestra, co ve sboru pekla buchty do kavárny. Po skončení bohoslužeb jsme si často pochutnávali a najednou buchty nebo koláče nebyly… Mládež je začala péct, a nebyly zadarmo! Řekl jsem si, že to teda ne – já budu taky péct, a rozdávat zadarmo! Každá oběť něco stojí, a tady je to doslova. Podnik mládežníků zkrachuje, buchty zadarmo půjdou na dračku a zůstanou ty za peníze. A tak jsem taky říkal v práci, že budu péct buchty, a byl jsem spokojený, že mám odpovědi na všetečné otázky kolegů. Když to zvládnou ženy při práci, co by to nezvládl i důchodce?

Nakoupil jsem suroviny (sháněl hrnkové a jiné jednoduché recepty), týdny, měsíce utíkaly, a já stále nic neupekl. Nebyl totiž čas! 🙂 Nakonec jsem suroviny věnoval jedné sestře, co ráda peče. A hotovo.

Jak teda vypadá běžný týden jednoho zdravého a požehnaného (od Boha) bratra?

Pondělí: Jednou za 14 dní je chlapská skupinka. Sejde se tři až pět chlapů. Sdílíme se o politice, Izraeli i s osobním svědectvím. Chválíme Pána, děkujeme mu a modlíme se. 

Úterý: Na pátou odpolední chodím na sborovou modlitební. 

Středa: V poledne odjíždím vlakem z Olomouce do Lipníku nad Bečvou. Domů se vracím kolem sedmé večer. Podle přípojů a zpoždění. 

V Lipníku mi před školou maminka nebo babička předá Filipa, jdeme na nádraží a jedeme do Olomouce. Filip je 12letý autista, tzv. vysokofunkční – mluví, je chytrý, má rád mapy, vlaky, jízdní řády a pořádek. Hlavně žádné změny! Je to Boží škola – co platí u zdravých dětí, u Filipa neplatí. V Olomouci ho doprovodím na terapie a mám hodinu času k obědu. Poprvé jsem si na oběd koupil bagetu a od Filipa dostal přednášku, že to žádný oběd není! Oběd má být teplý, polévka a hlavní jídlo! Připadal jsem si jako děcko, a on jako by byl dospělý. Nyní mu říkám, že si jdu koupit svačinu, a je klid (i když je to můj oběd). Po skončení terapií zase jedeme tramvají na nádraží, to už je unavený. Potřebuje se nějak uvolnit, hučí a doráží na mě, chce se prát, na nástupišti měl jednou nápad, že mě shodí do kolejiště…

Mám pro takové chvíle „taháky“ – různé mapy, které ho ihned zaujmou. Hlavně je to potřeba ve vlaku kvůli cestujícím. Většinou přestupujeme v Přerově, tam v hale poletuje, poskakuje a pobíhá (Nechávám ho být, perfektně se vyhýbá kolemjdoucím a trochu energie musí vybít.). Ale předtím musí ještě zjistit všechny výluky vlaků. 🙂 V Lipníku ho předám mamince a skoro celou cestu do Olomouce chválím Boha, že jsem Filipa přivezl zdravého, spokojeného a šťastného. 

Čtvrtek: Odpočívám, potřebuji se trochu otřepat ze středečního výletu. 

Pátek: Jednou za 14 dní jezdím s pastorem na domácí skupinku do Krnova.

Sobota: Odpočívám a nakupuji.

Neděle: Den shromáždění Božího lidu. V neděli nic nedělám, nepracuji, nenakupuji. Nemám zapnutý notebook. Jsem čtenář, a tak čtu časopisy, knihy. Taky se někdy nudím… Je to dobře, nebo špatně?

Každý den děkuji Bohu za ten den. Děkuji, že nemusím chodit do práce na hrozné noční nebo vstávat v pět ráno na ranní… 

Myslel jsem si, že si po odchodu do důchodu trochu odpočinu a pak se ještě zaměstnám někde na půl úvazku, ale po pravdě, týden mám docela nabitý a už nemám čas a ani energii ještě někde pracovat… 🙂

Úvodní obrázek: chatGPT