(rozhovor s Maňkou Bubikovou, manželkou emeritního biskupa Rudka Bubika)

Jaká byla tvoje role po boku tvého muže v době jeho aktivní služby? 

Když se podívám zpět na svůj život, cítím velikou vděčnost. Chválím Pána a děkuji mu, že mě převedl přes ty roky. Byl se mnou, byl věrný. Od začátku jsem přijala Rudka s tím, že budu jeho pomocnice. Nevěděla jsem, co všechno to obnáší, samozřejmě. Mojí hlavní rolí bylo modlit se. Jednou jsem ve snu jasně slyšela: „Tak jako Áron a Chúr podepírali ruce Mojžíše, tak i ty podepírej.“ Pochopila jsem, že se mám hlavně modlit za Rudka. Ale i za vedoucí, že to je důležité. Vést boj, jak se o něm píše v Ex 17, kde izraelský lid bojoval s Amálekem. Mojžíš ve skutečnosti nebojoval se zbraní v ruce. Stál na hoře, a když měl ruce zvednuté, lid vyhrával. Ale jakmile mu ruce klesly, prohrávali. Z Písma víme, že Áron a Chúr Mojžíšovi ruce podepírali až do setmění, celý den. To věru nebylo lehké. Vnímala jsem, že se jedná o duchovní boj. Fyzicky se boj vedl dole, ale v duchovní oblasti vedli boj Mojžíš, Áron a Chúr. Když jsem si tohle uvědomila, začala jsem se modlit za Rudka. Věděla jsem, že je to důležité. On mi vždycky všechno řekl, co, kde a jaké problémy měli. A já jsem se pak za to modlila. 

Později přišla doba, kdy jsme začali pořádat setkání sester. Na mě padlo vedení, a to už bylo pro mě těžší. Byla jsem jak Mojžíš. On se Bohu vymlouval, že neumí moc mluvit, já jsem měla stejné námitky. Byla jsem introvert a domácí typ k tomu. Vždy jsem byla ráda doma, a někam jezdit? Sesterské však znamenaly změnu i v mém životě. I v této službě jsem viděla, že Bůh je věrný a dobrý. Učila jsem se nespoléhat na sebe, ale na Boha, na Ducha svatého. Já taková nesmělá jsem jezdila s Rudkem po sborech v Anglii, kde jsem vydávala svědectví, jak Rudek byl ve vězení a já zůstala sama s pěti dětmi.

Jaký pro tebe byl přechod do důchodu? Změnil se tvůj každodenní život? 

Já osobně moc nemám ráda slovo důchod, protože si myslím, že tady na zemi především sloužíme Pánu a sloužíme celý život. Sloužím Pánu od uvěření v 18 letech. Důchod existuje v pozemské oblasti. Ale v oblasti duchovní žádný důchod neuznávám, stále jsem Boží služebnice a patřím do Božího království. Z toho mám osobně velikou radost, a ta trvá až na věky.

Já osobně moc nemám ráda slovo důchod, protože si myslím, že tady na zemi především sloužíme Pánu a sloužíme celý život.

Jaké bylo opustit viditelnou roli, kterou jsi v církvi zaujímala? 

Pro mě to nebyl žádný problém. Jak jsem řekla, především jsem se cítila jako služebnice Ježíše Krista. Patřím jemu, i když se situace změnila. Život věřícího člověka se mění. Je doba, kdy se děti rodí, je doba, kdy děti dorůstají, a pak je doba, kdy odcházejí. A každá jedna doba mého života mi ukázala vždy něco jiného, o co musíme dbát a usilovat a hledat u Pána. V evangeliu Jana je psáno, že kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce, bo beze mě nemůžete činit nic. Bez Pána opravdu nic činit nemůžu jak na počátku, tak i ve stáří. Pro mě je velice cenný verš J 6,57: „Jako mne poslal živý Otec a já žiji skrze Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude žít skrze mne.“ Především potřebuji být v něm skryta a v každé situaci žít skrze něho. 

Měla jsi v důchodu chvíli, kdy sis říkala, teď si konečně odpočinu, nebo ses hned pustila do nových aktivit? 

Jelikož jsem spíše klidný a ne úplně akční typ, nepouštěla jsem se do nějakých nových aktivit. Spíše jsem se ptala: „Pane, co Ty chceš, kde mě je potřeba? A když jsem viděla potřebu, tam jsem chtěla být užitečná. Odpočinek určitý je spíše tělesný. Člověk má více času, víc je doma, když už lidské síly neumožňují něco víc v církvi dělat. To je mi někdy líto ve sboru, na sborových dnech, ale teď už není ta síla. Vždycky ale zůstává práce duchovní, musím se dívat, kde je potřeba se modlit. Ráda chodím na modlitby. Modlitba je pro mě opravdovou sílou pro můj život.

Jak vypadá tvůj den dnes? Co tě naplňuje a dělá radost? 

Každý den vždycky začínám ve jménu Ježíše. Pak se těším ze čtení Božího slova a z následných modliteb. Je mi to posilou. Pán je stále stejný, ale stále ke mně mluví skrze svoje slovo. I když ho čtu už tolik let, pokaždé se najde nějaký verš, co uvidím novým způsobem. Hodně též poslouchám kázání na YouTube a vybraná kázání posílám sestrám, které jsou za to vděčné. Den také modlitbou končím. Jsem ráda, že mám syna Petra doma. Večer se modlíme vždycky spolu. Přes den toho už moc fyzicky neudělám, jsem slabá a mám i nějaké zdravotní problémy. Ale, díky Pánu, oběd uvařit zvládnu, a to mě těší. 

Také u nás začaly skupinky. Díky Pánu za lidi, kteří k nám chodí. Jsou úžasní. Všichni vidíme, že skupinky jsou moc dobré a potřebné. Na skupince vždy zazní nějaké slovo, nad kterým potom musím rozmýšlet. Je mi to vzácné a cenné. Díky Bohu za to, že u nás skupinky mohou být a že na ně lidé rádi jezdí. 

Jsem moc vděčná za sbor v Havířově a jsem nadšená, když přicházejí noví lidé, které třeba můžu přivítat a promluvit s nimi. To mi také dělá radost. 

Máš pocit, že tě lidé stále vnímají jako biskupovu manželku, nebo jako sebe samu? 

Osobně jsem si nijak nezakládala na titulu biskupova manželka. Jak už jsem říkala, největší radost mám z toho, že patřím Bohu do Božího království, patřím do sboru, patřím mezi lidi, kteří, myslím si, mě mají rádi, já je také mám ráda. Jsem milována Ježíšem, to je nejvíc! 

Myslíš si, že má služba v důchodovém věku jinou kvalitu než dříve? Co může být její předností? 

No, služba ve stáří je jiná, člověk už nemá té fyzické síly, ale je prostor pro to duchovní. Pán je stále živý a stále mluví a stále chce mít s námi vztah. Předností je možná více času. Ale stejně, kdysi dávno jsem při vaření oběda prožila: „Využij čas, který ti byl svěřen.“ Já toužím využít ten čas. Možná se mi to ne vždy daří, ale chtěla bych ještě víc poznat Ducha svatého a mít obrovskou Boží lásku podle Jana 13,34–35.

Co tobě osobně pomáhá mít i v důchodu smysl a chuť byt užitečná? 

Chuť do života mi dává jedině On, Ježíš Kristus, Duch svatý, jeho láska. Stále mluvím o té lásce. Boží láska opravdu přemáhá všechno. Vzpomínám, jak byl Rudek ve vězení, že jsem mu napsala na kapesník (doufala jsem, že mu ho dají, protože měl pořád rýmu) povzbuzení, že tím vším dokonale vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval (Ř 8,37), že On nám dává vítězství. 

Vidíš ve stáří spíš omezení, nebo příležitost pro jiný druh služby?

Ano, ve stáří omezení vnímám, ale jen to fyzické. Duchovní nevidím žádné. Když je člověk napojen na Pána, může sloužit skrze něho. Pán říká: „Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním“ (Iz 46,4). Mám ráda ten verš, Pán jasně ukazuje, že až do stáří je tu On, On mě chce vést dál. Služba ano, ta se mění, můžu se modlit, naslouchat, účastnit se skupinek… Ale hlavně tu modlitbu mám na srdci. Je mojí touhou, abychom duchovně rostli v Pánu, On je ten, který zvítězil, který stále stojí při nás a chce nám pomáhat. Z toho mám radost a těším se z toho, že mě miluje, že jsem v jeho království a že to nikdy neskončí. On mě jenom přenese ze zemské dimenze do věčnosti, do Božího království, do nebe. 

Maňko, moc děkujeme za rozhovor.

red

Úvodní obrázek – archiv Maňky Bubikové