Drazí čtenáři,

v tomto článku bych se rád zamyslel nad otázkou mezigeneračních vztahů. Začnu parafrází jedné ilustrace, která vtipně popisuje vztah syna ke svému otci v různých etapách života: „Jako malý chlapec jsem si myslel, že můj táta ví opravdu všechno. Postupně jsem začal zjišťovat, že, ač je velmi moudrý, některé věci neví. Na prahu puberty jsem zjistil, jak je ve svých názorech zastaralý. Jako mladý muž jsem si byl jist, že všechno vím lépe. Až když mi bylo čtyřicet, začal jsem se opět se svým otcem radit.“ 

Tento text zohledňuje známou pravdu a lze jej dohledat v různých variantách (jedna z nich je připisována např. Marku Twainovi). Vtipnou zkratkou vystihuje neporozumění mezi generacemi, které ale může být jen zdánlivé. Jednou přijde okamžik, kdy mladší generace ocení moudrost stáří. Zároveň však ukazuje, jak obtížná komunikace mezi generacemi může být a jak je tento problém nadčasový. 

I v církvi se s tím setkávám. Sám někdy říkávám, že nejlepším pastorem jsem byl v době krátce po svém obrácení, kdy jsem si myslel, jak všemu rozumím. Během duchovního dospívání (křesťanem jsem se stal ve svých 18 letech) jsem mnohokrát viděl napětí mezi mládeží ve sboru a „bratry staršími“. O mnoho let později, již jako biskup, jsem absolvoval řadu setkání, někdy i krizových situací, kde v hlavní roli bylo opět toto generační neporozumění. 

Nechci vzbudit dojem, že obě strany mají pravdu, jde jen o rozdílné pohledy. Téměř vždy se daly nalézt skutečné chyby v komunikaci, jednání a smýšlení, a to většinou na obou stranách. Vše ale umocňoval onen generační rozdíl. To, že každá generace přistupuje k životu trochu jinak, je pravda, a chceme-li, aby církev tvořily všechny věkové skupiny, musíme tyto rozdíly znát. 

Známý biblický příběh popisuje krále Rechabeáma, který měl učinit důležité politické rozhodnutí. Jako každý správný král měl své rádce. Nejprve se radil se skupinou těch, kteří sloužili jeho otci, a ti mu dali určitou radu. Pak se šel poradit se svými vrstevníky, kteří to viděli úplně obráceně. Mladý král se přiklonil ke své věkové skupině a kvůli tomu se království rozpadlo na dvě části. 

Naneštěstí život není tak jednoduchý; ačkoli jsem se ve svém životě snažil podle této rady řídit, ne vždy se ti starší jevili být moudřejšími. Mnohokrát jsem takovým situacím čelil, přesto jsem se často rozhodl jinak, než radili starší. Myslím, že je to dáno z velké části tím, jak rychle se společnost mění. Od určitého věku člověk ztrácí schopnost adaptovat se na nové věci a stále více se „zakonzervovává“ ve svém světě. Nicméně, princip úcty k moudrosti stáří stále platí a neměli bychom jím pohrdat. 

Zmiňovaný problém není ničím novým a v historii církve se vždy řešil. Ve staletích dějin církve se ustálil obraz „trpaslíků na zádech obrů“. Tato metafora, připisovaná církevnímu mysliteli Bernardu z Chartres (zemřel kolem roku 1130) říká, že pozdější generace staví na předchozích. Doslova výrok zní, že „… jsme jako trpaslíci sedící na ramenou obrů, takže můžeme vidět více než oni a dále než oni, nikoli ovšem díky ostrosti vlastního zraku nebo velikosti svého těla, nýbrž proto, že jsme pozvednuti a vyneseni jejich velikostí.“ Samotná myšlenka, že novější generace stavějí na starších, má své paralely v antické literatuře, ale obraz „trpaslíků na zádech obrů“ chytře, současně však s pokorou řeší ono generační napětí. Říká, že sice v mnoha ohledech dojdeme dále než naši otcové, ale pouze díky jejich odkazu. 

Tato myšlenka se ujala, různí autoři ji mnohokrát citovali. Známé je její použití (paradoxně z necírkevního prostředí) v korespondenci Isaaca Newtona s jiným významným vědcem, Robertem Hookem. Newton obhajoval své přesvědčení slovy: „Jestliže jsem viděl dále, pak proto, že jsem stál na ramenou obrů.“

Úcta k předchozím generacím je pro celou společnost, nejen pro církev, důležitá z hlediska jejího vlastního přežití. Známý citát říká: „Kdo se nepoučí z historie, je nucen ji opakovat.“ (G. Santayana, zemřel roku 1952). Myslím, že je to velice důležitý princip. Když jsem se na začátku osmdesátých let obrátil, domníval jsem se spolu s mnohými vrstevníky, že teprve my objevujeme, co křesťanství doopravdy je. A to je nebezpečná myšlenka. Takto velmi často vznikaly různé sekty a heretická učení. 

V naší vlastní Ústavě je věta: „Apoštolská církev (…) navazuje na učení Ježíše Krista a apoštolů. Duchovně výchovnou činnost vykonává podle zásad prvokřesťanské církve“ (§ 1 odst. 2). Toto prohlášení musíme chápat v tom smyslu, že Boží slovo je pro nás sice nezpochybnitelným základem, ale neznamená to, že budeme ignorovat moudrost a zkušenosti, které shromáždily generace křesťanů před námi. Stavíme na všem dobrém, co se v Církvi odehrálo od jejího počátku po dnešek. 

Princip úcty ke starším pěkně vyjadřuje i tento biblický text: „Nezanedbávej svůj dar, který ti byl dán podle prorockého pokynu, když na tebe starší vložili ruce” (1Tm 4,14). Jsou to starší, kdo předávají dar milosti mladé generaci. Nepředávají to, co bychom dnes nazvali jako know-how (tedy metody, postupy), ale předávají Boží milost, která je zdrojem moudrosti, jež pomůže vytvořit nové know-how pro současnou generaci. 

Klíčem je vystihnout, co předávat můžeme a co nikoli.

Starší generace nemůže očekávat, že mladí budou dělat věci stejně jako oni. Současně mladí by si neměli myslet, že ke své práci ty starší nepotřebují. Klíčem je vystihnout, co předávat můžeme a co nikoli. Obraz ze života Timotea ukazuje, že starší předávali Boží milost. Podobný obraz nalezneme např. u Mojžíše, který vložil ruce na Jozua, a ten byl naplněn Duchem moudrosti (Dt 34,9). Musíme chápat, že vložení rukou je na jednu stranu víc než jen symbolický úkon (věříme, že Boží milost se skrze vložení rukou přenáší), na druhou stranu Mojžíš mnoho let Jozua vychovával, podobně jako Timoteus byl formován staršími, nejprve ve sboru v Lystře a později apoštolem Pavlem. Jak Jozue, tak Timoteus pak již dělali věci po svém, už jen proto, že čelili novým výzvám, odlišným od výzev jejich duchovních otců. Přesto ale čerpali z odkazu předchozí generace. Sílu jim dávala stejná Boží milost, jako jejich předchůdcům. 

Myslím, že je toho mnoho, co se mladší mohou učit od starších. Pokud starší zdárně dovršili svůj život, mohou být bezednou studnicí moudrosti. Ať je to obětavost ve službě, překonávání těžkostí, modlitba, manželství, víra, Boží vedení… Oblastí je mnohem více a většinou jde o nadčasová témata. Jde o to zachovat si správný pohled – mladí vidí dále jen proto, že stojí na ramenou obrů.