„Bůh promluvil k Mojžíšovi a ujistil ho: ‚Já jsem Hospodin. Ukázal jsem se Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi jako Bůh všemohoucí. Ale své jméno Hospodin jsem jim nedal poznat.‘“ (Ex 6,2–3)

Když v prvních řádcích 12. kapitoly knihy Genesis sleduje čtenář počátek biblického příběhu praotce víry Abrahama, pravděpodobně ocení jeho odvahu a odhodlání poslechnout Boží výzvu k opuštění své země, svého rodiště, domu svého otce a vydat se v poměrně pokročilém věku (i na tehdejší dobu) na cestu do země zaslíbené Hospodinem (Gn 12,1–4). Toto jeho rozhodnutí se může jevit ještě zajímavějším a odvážnějším těm čtenářům Bible, kteří si všimnou poznámky v poslední kapitole knihy Jozue, kde se dozvídáme, že Abrahamovi otcové odedávna sídlili za řekou Eufratem a sloužili cizím bohům. Právě odtamtud Hospodin vzal praotce víry, provedl jej celou kenaanskou zemí a rozmnožil jeho potomstvo (Joz 24,2).

Ne každý čtenář si však této informace všimne. Pokud však ano a propojí ji s uvažováním o povaze Abrahamova rozhodnutí následovat Hospodina, pravděpodobně se mu do mysli vkrade několik otázek. Jak dokázal praotec víry rozeznat Boží hlas, když pocházel z polyteistického prostředí? Kde se v něm zrodila důvěra právě v Hospodina, aby vše opustil a vydal se na cestu? A jakým způsobem se mu vůbec Bůh zjevil? 

Biblický text na tyto otázky neodpovídá. Někteří by řekli – žel. Pro ty by mohlo být určitou útěchou, že židovská tradice se o to alespoň snaží. Pseudepigraf Zjevení Abrahamovo^[1], vzniklý asi někdy ke konci prvního století po Kristu, líčí příběh, kde Abrahamův otec Terach vyrábí rozmanité bůžky, které má jeho syn nosit na trh a prodávat. Při různých příležitostech však tito bůžkové přijdou k úhoně – tu se převrátí a upadne jim hlava, jindy se rozbijí pádem o zem, či dokonce podlehnou ohni. A tak se v Abrahamově mysli postupně rodí otázka, jak to s těmi bohy je, když podléhají zkáze a zemským živlům, nad nimiž by vlastně měli vládnout. Až dochází k myšlence a k poznání jednoho nejvyššího, svrchovaného Boha. Přesně takového, jakého mu později představí kněz Malkísedek při jejich setkání po bitvě králů v Dolině královské (Gn 14,17–24). 

Ať už výše zmíněný židovský pseudepigraf odráží skutečnou realitu více, méně, či vůbec, je každopádně obdivuhodné, že Abraham k poznání Hospodina navzdory svému polyteistickému rodinnému zázemí došel a jeho volání uposlechl. A nejen to. Je stejně tak obdivuhodné, že toto volání vytrvale následoval, byť téměř pětadvacet let neviděl naplnění toho hlavního zaslíbení, které mu Bůh dal – rozmnožení svého potomstva. 

El Šaddaj – Bůh všemohoucí

A právě v okamžiku, kdy už se to zdálo nejméně pravděpodobné, se Bůh Abrahamovi zjevuje a odhaluje mu jedno ze svých jmen – El Šaddaj, Bůh všemohoucí (Gn 17). Ujišťuje jej, že i přes pokročilý věk Abrahama (téměř sto let – Gn 17,1) a Sáry (devadesát let – Gn 17,17) se Boží zaslíbení naplní. Pro praotce víry je to tak nepředstavitelné, že Hospodinu odvětí slovy: „Kéž by Izmael (v tu dobu Abrahamův třináctiletý syn, kterého měl s otrokyní Hagar) žil v tvé blízkosti!“ (Gn 17,18) Přes (nejen) takto vyslovenou nedůvěru se Boží slovo naplní a Sáře se narodí Izák. Syn, který představuje konkrétní vyjádření Božího jména, jež Hospodin Abrahamovi zjevil – El Šaddaj, Bůh všemohoucí. 

Toto zjevení o Boží všemohoucnosti zanechává v Abrahamově životě hlubokou stopu. Jistě v tom sehrálo roli i jeho načasování – stalo se tak v okamžiku, kdy se všechny lidské možnosti zdály vyčerpané. Vždyť praotec víry byl stařec a jeho ženě již ustal běh ženský! (Gn 18,11) A právě tehdy Abraham zažil, že nemožné u lidí je u Boha možné (L 18,27). 

Podobně se později na Boha všemohoucího odkazuje Izák při požehnání Jákobovi (Gn 28,3). A Jákobovi se dostává stejného zjevení jako Abrahamovi, když mu Hospodin potvrzuje svůj slib týkající se zaslíbené země (Gn 35,11). Ne nadarmo se pak sám Jákob dovolává Boha všemohoucího, když vysílá své syny na misi k Josefovi do Egypta (Gn 43,14) a když na sklonku svého života vyslovuje nad syny svá požehnání (Gn 49,25). 

Generace Abrahama, Izáka a Jákoba tedy měly tu čest a výsadu Hospodina poznávat jako Boha všemohoucího. U tohoto zjevení však nemělo v dalších generacích zůstat. 

Jahve – Jsem, který jsem

Během setkání Mojžíše s Bohem v hořícím keři, kdy Hospodin tohoto budoucího vůdce povolává vyvést izraelský lid z Egypta, mu zároveň odhaluje své další jméno – Jahve – Jsem, který jsem (Ex 3,14). Jak nám prozrazuje úvodní verš tohoto článku, toto jméno Bůh předchozím generacím Abrahama, Izáka a Jákoba nezjevil (Ex 6,2–3), alespoň ne v plnosti. Poznámka k biblickému textu v ekumenické verzi překladu nám u těchto veršů 6. kapitoly knihy Exodus naznačuje, že se v tomto jménu odráží obraz Boha jako Spasitele, toho, kdo je blízko a kdo zachraňuje (viz také poznámku k verši Ex 3,14 v téže verzi překladu a kontext zjevení tohoto jména). Právě tuto stránku Boží existence měl Mojžíš spolu s izraelským lidem zakusit během následujících měsíců a let. 

Uprostřed této svízelné situace přichází Hospodin a zaslibuje Mojžíši, že se nejen jemu, ale všemu izraelskému lidu dá poznat jako Spasitel.

A opět tu sehrává roli ono zvláštní načasování. V okamžiku, kdy Bůh k Mojžíši tímto jménem promlouvá, se to totiž zdá nemyslitelné. Vždyť první jednání Mojžíše s faraonem o možnosti propustit izraelský lid ztroskotává (Ex 5). Jaké tedy vykoupení? Ale právě uprostřed této svízelné situace přichází Hospodin a zaslibuje Mojžíši, že se nejen jemu, ale všemu izraelskému lidu dá poznat jako Spasitel. A zbytek příběhu již většina čtenářů Bible zná. Prostřednictvím událostí spojených s deseti egyptskými ranami se Bůh prokáže nejen svou mocí a velikou silou, ale i svou vztaženou zachraňující paží a lid vyvede ze země jejich zotročovatelů (Dt 9,29).

Jahve Rafa – Bůh, který uzdravuje

Aby toho nebylo málo, velmi brzy po vyjití izraelského lidu z Egypta se mu Bůh ukáže dalším ze svých jmen. Sotva totiž Izraelci přejdou rozevřenými vodami Rákosového moře a radostně oslaví svou čerstvě nabytou svobodu, utáboří se v poušti u vod, které se nedají pít (Ex 15,23). V okamžiku, kdy už propadají panice a reptání, jim Bůh zjeví další ze svých jmen – Hospodin, který (tě) uzdravuje – Jahve Rafa. Pomocí dřeva, které má Mojžíš hodit do vody, se zkažené vody uzdraví na znamení, že pokud budou Izraelci poslouchat Hospodinova nařízení, nepostihne je žádnou z nemocí, které viděli dolehnout na Egypt. Jak skvělé načasování a jak hluboké poselství v něm skryté! Vždyť prorocky míří až ke Kristovu dřevu kříže, které nás uzdravuje (především) od hříchu!

Zdá se, že pokud bychom chtěli (nejen) ve výše uvedených biblických příbězích vysledovat určité principy související se zjevováním Božích jmen, můžeme si všimnout tří důležitých společných prvků. Zaprvé, jde o zjevení konkrétního Božího jména. Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi se Bůh představil hlavně jako Bůhvšemohoucí. Mojžíšovi a jeho generaci jako Bůh zachraňující a uzdravující. A například pozdějšímu králi Davidovi jako Pán průlomů – Baal-perasím (2S 5,20; 1Pa 14,11). To samozřejmě nevylučuje, že jim Hospodin nezjevil i některé své další charakteristiky či další svá jména. Ovšem tato zjevení byla natolik významná, že je biblický text zachycuje. 

Zadruhé nám Bible ukazuje, že tato jednotlivá zjevení Božích jmen měla souvislost s konkrétní potřebou jednotlivých biblických hrdinů. Abraham potřeboval nadpřirozený zázrak, aby se naplnilo Boží zaslíbení. Mojžíš potřeboval nadpřirozenou záchranu pro sebe i pro svůj lid z egyptského područí, aby se naplnilo jeho Bohem určené povolání. A izraelský lid potřeboval uzdravení vod, aby nezemřel někde na poušti a mohl dál kráčet směrem k zaslíbené zemi.

A třetí společný bod všech zmíněných příběhů představuje konkrétní načasování. Abraham byl již stařec a Sáře ustal běh ženský. Právě v té chvíli k němu Hospodin promluvil jako Ten všemohoucí. Mojžíš zakusil faraonovo odmítnutí, a tehdy se mu Bůh ukázal jako Ten zachraňující. A izraelský lid se dostal do bezvýchodné situace na poušti u hořkých vod, které Hospodin v pravý čas uzdravil.

Stejný princip lze vysledovat i v Novém zákoně. Když Ježíš představuje v Janově evangeliu svých sedm jmen či charakteristik, svých sedm „Já jsem“, nepředkládá je jako pouhý seznam určený kamsi na ledničku či na nástěnku. Zakomponuje tato konkrétní zjevení svých konkrétních jmen do jednotlivých lidských příběhů, kde nechybí konkrétní potřeba a konkrétní načasování.

Když o sobě Ježíš mluví na stránkách Janova evangelia jako o chlebu života, činí tak v kontextu nasycení pěti tisíců (J 6). Uzdravení člověka slepého od narození Ježíš doprovází zjevením, že je světlem světa (J 9). Když se ukáže, že tohoto uzdraveného farizejové vyženou ze synagogy, Ježíš předestírá své další dvě charakteristiky – dobrý pastýř a dveře do správného ovčince (J 10). Na Lazarově vzkříšení Ježíš odhaluje, že On sám představuje vzkříšení a život (J 11). A během posledních okamžiků svého pozemského života učedníky povzbuzuje tím, že v něm nalezli cestu, pravdu i život (J 14) a pravý vinný kmen (J 15). 

Chceme-li i my zažívat jednotlivá zjevení Božích jmen ve svých životech, pravděpodobně se nevyhneme podobnému schématu. Bůh se nám bude zjevovat konkrétním způsobem v našich konkrétních potřebách v konkrétním čase. Jen ty naše potřeby někdy není lehké prožívat a na ten Boží čas někdy není lehké čekat. Vzpomeňme třeba na Marii, Martu a Lazara. Současně si však připomínejme, že se to čekání podle Bible vždycky nakonec vyplatilo. 🙂

1. Zjevení Abrahamovo ve sbírce Knihy tajemství a moudrosti – mimobiblické židovské spisy: pseudepigrafy. Praha: Vyšehrad,1999, str. 61–85.  ↑