Rozpad Československa

V sobotu 31. prosince 2022 uplynulo 30 let od rozdělení Československa na dva samostatné státy, Českou republiku a Slovenskou republiku. A rovnou v úvodu je nutno upozornit, že obě strany, česká i slovenská, mohou na toto výročí vzpomínat s nostalgií, ale na rozdíl od dělení jiných států z té doby bez větší bolesti. I po třiceti letech tak panují mezi našimi národy výborné a nadstandardní vztahy.

Společný stát, Československo, se přitom začínal drolit již vzápětí po sametové revoluci, tj. po 17. listopadu 1989. Tehdejší nově zvolený demokratický prezident Václav Havel totiž navrhl z původního komunistického názvu „Československá socialistická republika“ vypustit slovo „socialistická“ a jako nový název státu ponechat „Československá republika“. Havlův návrh ale na Slovensku vyvolal vlnu nevole a vypukla tzv. „pomlčková válka“, která díky Bohu zůstala pouze v rovině politické a jazykovědné. Jejími výsledky byly jednak název „Česká a Slovenská Federativní Republika“ (ČSFR), jednak nejednota jednoslovného názvu: v české části „Československo“, ve slovenské části „Česko-Slovensko“. Dlužno dodat, že tuto slovenskou verzi se spojovníkem pak Slováci používají zpětně i pro období společného státu před rokem 1989, který se ale ve své době označoval pouze jednoslovným názvem „Československo“ (anglicky Czechoslovakia).

Tendence části slovenské populace směrem k nezávislosti v průběhu následujícího roku zesilovaly a vyvrcholily přijetím dokumentu nazvaného „Deklarácia Slovenskej národnej rady o zvrchovanosti Slovenskej republiky“ dne 17. července 1992. Což je na Slovensku dodnes památný den, během kterého se zapalují slavnostní ohně zvané Vatry zvrchovanosti. Prezident ČSFR Václav Havel, který s rozpadem Československa nesouhlasil, rezignoval o tři dny později, 20. července 1992. 

V létě roku 1992 pak nabral jasné obrysy i samotný proces dělení Československa, který je dílem zejména dvou mužů – Čecha Václava Klause a Slováka Vladimíra Mečiara. Oba byli předsedové vítězných politických stran z parlamentních voleb 1992, tedy Občanské demokratické strany (ODS) a strany Hnutie za demokratické Slovensko (HZDS). Legendárním se stala především jejich setkání 8. června a 26. srpna 1992 v zahradě brněnské vily Tugendhat. Dle jejich dohody a následně přijatých ústavních zákonů zanikla ČSFR k 31. prosinci 1992.

Jedním z velmi citlivých témat dělení federace bylo dělení společného majetku, jehož poměr byl stanoven na 2:1. Výrazně lidnatější Česká republika totiž v sobě zahrnuje mimo Čech i historická území Moravy a českého Slezska. Dělení majetku proběhlo po tvrdých jednáních relativně hladce, byť se neobešlo bez kontroverzí. Jednou z nejznámějších byla kauza tzv. Bojnického oltáře, cenného italského uměleckého díla ze 14. století, které v polovině 19. století zakoupila hrabata Pálffyové pro svůj zámek v Bojnici a které se v průběhu 20. století dostalo do sbírek Národní galerie v Praze. Za návrat oltáře na Slovensko se dokonce konaly demonstrace a artefakt se stal předmětem několikaletých jednání politiků. Tečku nakonec učinili opět pánové Klaus a Mečiar v roce 1995. Oltář se vrátil na Slovensko a do Prahy výměnou putovalo několik jiných středověkých děl. Z pohledu historie byla výměna poněkud paradoxní, jelikož Bojnický oltář nemá ke středověkým dějinám Slovenska žádný vztah, na slovenské území se dostal až v 19. století. Zatímco díla odeslaná do Prahy jsou cennými ukázkami středověkého umění z území dnešního Slovenska.

Jinou známou kauzou z té doby, kterou jsem pozorně sledoval, bylo dělení československého stíhacího letectva. Obecný poměr dělení majetku 2:1 byl totiž dodržen pouze u nejstaršího typu stíhacích letounů MiG-21. Nejmodernější typ MiG-29 byl dělen v poměru 1:1, tudíž českému letectvu zbylo pouze deset strojů. Navíc na Slovensko šly MiGy-29 v nejlepším stavu a také většina potřebného vybavení. Toto mělo být kompenzováno u typu MiG-23, kde celá flotila zůstala českému letectvu. Tento výsledek jednání však téměř pohřbil české stíhací letectvo, neboť rychle zastarávající MiGy-23 potřebovaly záhy rozsáhlé opravy, a proto byly do pěti let všechny vyřazeny. Nejmodernější typ MiG-29 pak v tomto stavu nešlo bez rozsáhlých investic dále provozovat, proto bylo torzo flotily za rok vyřazeno a v roce 1995 vyměněno do Polska za jedenáct polských vrtulníků Sokol (ty představovaly pouze 42 % hodnoty českých stíhaček). České stíhací letectvo se tak muselo vrátit k beznadějně zastaralým letounům MiG-21. Naproti tomu Slováci pokračovali v rozvoji typu MiG-29, který pak chránil vzdušný prostor Slovenska po dalších téměř 30 let.

Navzdory některým dílčím otazníkům ale „rozvod“ ČSFR proběhl v míru a i po letech bychom za to měli být vděční.

Navzdory některým dílčím otazníkům ale „rozvod“ ČSFR proběhl v míru a i po letech bychom za to měli být vděční. Pro připomenutí, rok předtím se rozpadl Sovětský svaz a v některých případech (Arménie, Ázerbájdžán, Čečensko, Gruzie) přitom propuklo doslova peklo na zemi. Stejně tak i rozpad Jugoslávie přinesl na území Evropy hrůzy nepoznané po desítky let. A šrámy z těchto válek trvají dodnes. Navíc, i nynější válka na Ukrajině má své kořeny v rozpadu Sovětského svazu, s nímž se jeho dominantní národ, Rusové, zjevně nikdy plně nesmířili. My, Bohu díky, jsme byli podobné zkušenosti ušetřeni. Tehdy i dnes jsou Slováci našimi nejbližšími přáteli. Díky Bohu za tyto bratry, s nimiž jsme se ze společného domova rozešli v pokoji, ale dobrými sousedy zůstáváme i po 30 letech.

Josef Jan Kovář, AC Brno

Autor vystudoval archeologii a muzeologii na Masarykově univerzitě v Brně. Dvacet let se podílel na výzkumech hradů, tvrzí, kostelů a klášterů i dalších nemovitých kulturních památek.

Také by vás mohlo zajímat