V těchto dnech si připomínáme 30 let od rozdělení Československa. Je to dobrá příležitost k tomu, abychom se zpětně zamysleli nad tím, co rozdělení země přineslo našim církvím. Myslím si, že dnes mnozí, mladší zvláště, nebudou tu dobu pamatovat, a proto je vhodné trošičku zavzpomínat. 

Do roku 1989 měly letniční neboli Apoštolské církve na Slovensku a v České republice rozdílné podmínky práce. Ta slovenská byla jakžtakž legální, v České republice byla úplně v podzemí, dokonce v 80. letech v České republice opět probíhaly perzekuce a bratři byli zavíráni, protože kázali Krista, organizovali nepovolená setkávání atd. Toto téma by vydalo na samostatný článek. V roce 1989, těsně před pádem tehdejšího režimu, Česká republika rovněž legalizovala Apoštolskou církev. 

Situace našich církví byla odlišná – obě fungovaly samostatně, měly i své vlastní vedení. Důležité je však zmínit, že spolupráce mezi našimi dvěma církvemi byla na velmi vysoké úrovni – ve smyslu příprav společné biblické školy, hledání spolupráce na společném projektu vydávání knih, ve smyslu spolupráce v dalších nadsborových složkách, dokonce ještě za socialismu, ačkoli to bylo hodně paradoxní. Soudruzi z toho tehdy měli velmi velké bolení hlavy. V Brně se kupříkladu odehrála společná konference, tuším v létě roku 1989, kdy na brněnském výstavišti v pavilonu D česká a slovenská církev společně pořádaly velkou evangelizaci. Odhadem tam mohlo být kolem tisíce lidí. Revoluce potom otevřela další možnosti spolupráce našich církví. 

Ovšem běžel čas a najednou se jakoby začalo trošičku smrákat. Samozřejmě je to můj pohled, moje vnímání, jiní mohou mít jiný názor na to, jak se zčistajasna v druhé polovině roku 1992 pánové Klaus a Mečiar rozhodli, že se Československo rozdělí, že prý to bude lepší pro nás všechny, Slováci nebudou mít dojem, že je Češi vykořisťují, a Češi nebudou mít dojem, že Slováci po nich chtějí peníze… Navykládali toho dost.

A tak jsme od roku 1993 najednou dva samostatné státy. Spolupráce, která se první roky po revoluci tak slibně rozvíjela, byla najednou zbořena a museli jsme novým způsobem hledat k sobě cestu. Najednou už mnohé projekty nešlo dělat, jak se dělaly dříve, byly tady hranice a další překážky. Ale řekněme si upřímně, myslím si, že trošičku v tom všem mělo svůj význam i to, že každý chtěl mít „to svoje“, a tak to, co se do té doby vybudovalo, se nějakým způsobem uzavřelo, zakonzervovalo, zrušilo a naše spolupráce se začala budovat od začátku.

Spolupráce, která se první roky po revoluci tak slibně rozvíjela, byla najednou zbořena a museli jsme novým způsobem hledat k sobě cestu.

Biblická škola, kterou jsme měli připravenou, a dokonce měli i koupenou budovu, se musela přeorganizovat. Místo původního plánu, že bude v Havířově, se nakonec rozhodlo, že bude sídlit v Kolíně. I společné nakladatelství i společný projekt časopisu Život v Kristu jsme museli nějakým způsobem rozdělit. Takových věcí bylo více. Přes to všechno jsem vděčný Pánu za to, jak celý proces proběhl. Těší mě, že Češi a Slováci zůstali bratry, že nedopadli jako některé skupiny na Balkáně, kde ještě roky po rozdělení si dokonce ani bratři nedokázali podat ruce. 

Pokud zavzpomínám na pozitivní věci, musím říct, že jsme k sobě měli v 70. nebo 80. letech velmi blízko – mnohé skupiny ze Slovenska jezdily do Čech a mnohé české sbory zase jezdily na Slovensko, koneckonců po vězení a perzekuci v Čechách jsme tajná „duchovní soustředění“ dělávali na Slovensku. Teoreticky řečeno jeden z klíčových sborů v České republice založil bratr Gabánek, coby člen slovenského AC Bratislava. 

I když nakonec došlo k jistému pnutí mezi našimi národy (a já si myslím, že to mělo duchovní pozadí – démona nacionalismu), přes to všechno Apoštolské církve Česka a Slovenska mohly zůstat bratrskými církvemi, které mají velmi široký prostor ke spolupráci a které po dnešní den spolupracují a hledají nové a nové možnosti k tomu, aby společně mohly jít dál. Celý tento proces je pro mě takovým pozitivním povzbuzením, že když je bratrská láska, tak ano, může sice přijít situace, která se ji bude snažit nabourat, ale nezničí ji. Nemusíte s mým názorem souhlasit, ale každopádně musím říct díky Pánu za to, jak to nakonec skončilo. 

Ještě si vzpomínám, jak na jedno tuším evropské letniční zasedání přijeli vedoucí české a slovenské církve v jednom autě. Někteří bratři z jiných zemí z toho byli hodně zmatení, protože nedokázali pochopit, jak je to možné. 

Myslím si, že právě bratrská láska, kterou máme v Kristu, nás může spojovat. To je určitě dobré ponaučení pro další generace. Možná že situace před 30 lety nás může i vyučit, jak usilovat o naplnění verše z Písma, který říká, že se máme navzájem milovat a nést břemena jedni druhých. 

Pán vám žehnej.