Po nás potopa?

„Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ (Joz 24,15)

Drazí čtenáři,

možná jste si všimli, že výše uvedený verš je poměrně častým citátem, který nalezneme nad dveřmi křesťanských příbytků. Co je na něm zvláštního (kromě toho, že je nějakých 3300 let starý)? Rozjímání nad ním nás může přivést k velmi užitečným myšlenkám. 

Větu vyslovil Jozue již ve svém stáří, v době, kdy zaslíbená země byla z větší části rozdělena jednotlivým izraelským pokolením a Jozue si byl vědom blížící se smrti. Svolal tedy celý Izrael a měl k lidu motivační promluvu. Během dlouhé řeči připomněl národu jeho dějiny, počínaje Abrahamem přes egyptské zajetí až k danému okamžiku. Vyzdvihl Boží nadpřirozené působení během celé té doby a zdůraznil, že víra v jednoho Boha není samozřejmá, představuje zápas a ustavičná pokušení. Nakonec předložil výzvu: „Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit.“ Sám měl v odpovědi jasno. 

Napadá mne, proč Jozue neřekl: „Já budu sloužit Hospodinu.“ nebo „Já s manželkou chceme sloužit Hospodinu.“ Jde jen o detail? Samozřejmě, v tehdejších dobách obvykle platilo, že celá rodina byla v otázce bohoslužby (či modloslužby) jednotná. Těžko by přicházelo v úvahu, že by se jednotliví členové domácnosti demokraticky rozhodovali pro svou víru. Přesto si myslím, že obrat „já a můj dům“ stojí za hlubší zamyšlení. 

Víra byla a je otázkou celých rodin a generací. Kdyby Abraham svou víru nepředal svým synům a vnukům, dnes bychom o něm nic nevěděli. Kdyby první církev nepřijala jako svatou povinnost svou víru v Ježíše jako Mesiáše předat dalším generacím, křesťanství by dnes neexistovalo. Kdyby tajní evangelíci v době rekatolizace nepředali víru svým dětem, protestantismus by v naší zemi ztratil své kořeny. Božím záměrem proto je nejen spasení a obrácení jednotlivce, ale stejnou měrou i předání víry dalším generacím. Proto Jozue říká: „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“

Individualismus dnešní doby velí, aby oblastí zájmu bylo naše vlastní spasení, náš osobní vztah s Bohem. To není v jádru špatné, jde mimo jiné o dědictví reformace, která na osobní vztah s Bohem kladla nemalý důraz. Na druhou stranu v Bibli nalezneme silný důraz na rodiny. „Věř v Pána Ježíše a budeš spasen ty i tvůj dům,“ čteme ve Skutcích notoricky známý verš. Spása vždy přichází do celého domu, minimálně se alespoň nabízí, protože uvěřit musí každý sám za sebe. Jedině víra všech v domě zaručí, že křesťanství bude pokračovat i v dalších generacích. 

Individualistický přístup k víře se tedy zajímá o osobní profit z víry u dané osoby v dané době. Ve skutečnosti však obrácením člověka začíná příběh, který zahrnuje mnohem širší kontext. Jako Bůh změnil jednoho člověka, stejně chce změnit jeho rodinu a celé následující generace. Vidíme to již u Abrahama: „V tobě budou požehnány všechny čeledi země.“ (Gn 12,3) Slovo „čeledi“ lze přeložit jako „rodiny“. Bůh se tedy zajímá o celou rodinu, a to do všech dalších generací. 

Opakem tohoto myšlení je přístup, který můžeme nazvat „po nás potopa“. Známý citát je připisován madame de Pompadour, milence francouzského krále Ludvíka XV. Ta jej prý utěšovala slovy: „Nač se tím budete zatěžovat, ještě z toho onemocníte. Po nás potopa!“ Takto uvažují lidé, kterým je lhostejné, co přijde po nich. Do stejné kategorie spadají i rodiče, kteří říkají: „My své děti k víře nenutíme. Až budou dospělé, rozhodnou se samy.“ Děti se rozhodnou, ale zřídkakdy pro následování Ježíše. Správná výchova je nezastupitelná. 

My své děti k víře nenutíme. Až budou dospělé, rozhodnou se samy.

Biblickým příkladem stejného přístupu je možná i král Chizkiáš. Mám tohoto krále moc rád, patří mezi nemnoho králů v dějinách Izraele, kteří následovali Hospodina celým srdcem. Přesto se zdá, že měl jeden nedostatek. V okamžiku, kdy přichází prorok Izajáš, aby jej napomenul a ohlásil mu Boží soudy nad národem, ke kterým mělo v budoucnosti dojít, král reaguje slovy: „Ať je za mých dnů opravdový pokoj.“ (Iz 39,8) Pravda, z jedné věty nelze s jistotou vyvodit tak závažné hodnocení, ale napovídal by tomu osud další generace: jeho syn Menašé se stal bezkonkurenčně nejhorším, nejzvrácenějším králem v dějinách. Opravdu to vypadá, že Chizkiáš něco zanedbal. Myslel jen na svou generaci a něco důležitého se mu nepodařilo předat svému potomku. Vidíme tak příběh vlády jinak velmi úspěšného krále (jeho příběh je v Bibli zmíněn celkem třikrát), jehož úspěch je zkalen neschopností ovlivnit další generaci. Důsledkem byly Boží soudy o nějakých sto let později. 

Jsem přesvědčen o tom, že spása ostatních členů rodiny, pokud jsou nevěřící, je prvořadým úkolem toho, kdo poznal Ježíše jako první. Muž by neměl mít klidný spánek, dokud jeho žena neuvěří. Žena by měla udělat vše, co je v jejích silách, aby svého manžela přivedla k Pánu (1Pt 3,1–2). Podobně je i povinností rodičů, aby své děti vedli k Pánu. Nikdo z nás nemá ve své moci obrácení žádného člověka na zemi a jakýkoli nátlak či manipulace k tomu rozhodně nejsou cestou, ale v rámci rodiny máme udělat vše možné pro to, abychom se stali Božími nástroji v procesu spásy nevěřících dětí či partnera. 

Ježíšova slova „rozdělený dům neobstojí“ (Mt 12,25) můžeme vztáhnout i na rodinu. Je velkým požehnáním, pokud je celá rodina, rodiče i děti, jednotná ve víře a vyznávání Ježíše. Usnadní to opravdu mnoho věcí. Její členové se mohou za sebe navzájem přimlouvat. Společná setkání, slavení svátků a čas u jídla jsou bez trapných okamžiků. A je velká naděje, že příběh evangelia, který započal u jednoho jedince, může pokračovat do dalších pokolení. 

Samozřejmě, nikde není psáno, že se tak s jistotou stane. Je řada rodin, v nichž je křesťanem jen jeden. Někdy s tím prostě nic neuděláme. Jde ale o to, aby věřící nikdy nerezignoval na svůj misijní úkol a nepřestal se za svého partnera modlit. Stejně i rodiče by se nikdy neměli přestat modlit za své děti, které nejdou po Boží cestě. Bůh se jich může dotknout kdykoli později. Někdy se stává, že víra je obnovena až v generaci vnuků – nikdy proto nerezignujme na modlitby. 

Věta „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ je proto více než vyznáním jednoho muže před několika tisíciletími. Je principem, Božím přáním, cestou i ideálem a věřím, že částečně i zaslíbením. Usilujme o to!

Martin Moldan, biskup AC

Také by vás mohlo zajímat

Mluvíme o tom

Summit 2025

Jak jsme na tom?