Od rozhodných počátků k nerozhodnému přešlapování
Byly to nelehké, ale přesto slavné okamžiky spojené s dny jejich křesťanských duchovních počátků, které autor listu Židům připomíná příjemcům svého listu. Evangelium přijali přímo od očitých svědků Ježíše Krista (Žd 2,3) a evidentně je začali hned naplno žít. Sotva se totiž obrátili ke Kristu, okamžitě se setkali s protivenstvím včetně fyzického utrpení a někdy i ztráty svobody či majetku. Ale oni v tom obstáli se ctí. Osvědčili svou víru, snášeli utrpení, stáli při pronásledovaných a vězněných, a to s jasným vědomím, že v jejich budoucí, nebeské vlasti je čeká jiná, lepší a trvalá realita (Žd 10,32–34).
Od té doby však již uplynul nějaký čas. Někteří z vedoucích církve mezitím zemřeli (Žd 13,7) a zdá se, že společenství postupně opouštělo ono prvotní nadšení a onen prvotní zápal pro duchovní věci. Lidé nedostatečně rostli ve víře (Žd 5,11–14), někteří dokonce zanedbávali pravidelná společná shromáždění (Žd 10,26), vraceli se k životu v hříchu (Žd 10,26) a balancovali na hraně odpadnutí od víry (Žd 6,4–8). A nejen to. Zdá se také, že se jim postupně rozplýval jasný obraz toho, do něhož vložili svou víru a svou naději.
Od zbloudilých představ zpět k původnímu obrazu
Tomu napovídá hned úvodní pasáž listu, kde jeho autor připomíná svým čtenářům (či posluchačům, uvážíme-li argument, že list Židům je původně kázáním) povahu Kristova synovství. Na sedmi pasážích ze Starého zákona (Žd 1,5–13) se snaží ukázat, že Ježíš je Syn jiného řádu než andělé, o nichž některé starozákonní pasáže v původním hebrejském jazyce také hovoří jako o synech Božích (viz např. Jb 1,6; 2,1; 38,7; pravděpodobně i Ž 89,7). Ovšem Kristus se od andělů jako stvořených bytostí odlišuje svou (božskou) přirozeností, svým postavením i svým dílem.
Zmíněná argumentace nám naznačuje, že někteří lidé, jimž byl list Židům určen, pravděpodobně postupně opouštěli správnou představu o Ježíši. Mohli v tomto směru podlehnout poměrně rozvinuté židovské angelologii (nauce o andělech) a ještě spíše gnosticismu, falešnému duchovnímu směru, který se v té době tlačil do církve a přinášel s sebou nebiblické představy o osobě Ježíše Krista1. Ne nadarmo apoštolové Jan a Pavel vybízeli církev, aby se věřící nenechali tímto bludným náboženstvím svést (viz 1J 4,2–3; 2J 1,7 a 1Tm 6,20).
Někteří nedokázali správně zařadit Ježíše mezi ostatní velikány židovské historie.
Podobně se zdá, že někteří nedokázali správně zařadit Ježíše mezi ostatní velikány židovské historie. Proto jim autor listu musí připomenout, že Ježíš převyšuje svou přirozeností, postavením a službou slavné vůdce, jako byli Mojžíš a Jozue (kapitoly 3 a 4). V neposlední řadě se jim pokouší vysvětlit, že Kristus s sebou přináší i velekněžství jiného řádu, než bylo velekněžství Áronovo, které doprovázelo izraelský národ po více než patnáct století (kapitoly 5–8).
V tomto kontextu autor představuje jeden z klíčových konceptů epištoly, jímž je dokonalost (viz Žd 2,10; 5,9; 7,11.19.28; 9,9; 10,1.14; 11,40). Tu služba levitských kněží nepřinesla. Proto musel přijít dokonalý velekněz podle řádu Melchisedekova, jehož kněžství na nikoho nepřechází a jehož kněžství trvá věčně. Ten přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu (Žd 7,23–25) a stává se tak prostředníkem vyšší smlouvy s lepšími zaslíbeními (Žd 8,6).
Od staré smlouvy k smlouvě nové a zpět
Když autor mluví o vyšší smlouvě a lepších zaslíbeních, odkazuje na starozákonního proroka Jeremjáše, jenž mluví o nové smlouvě, kterou Hospodin jednou uzavře se svým lidem (Jr 31,31–34). Ve skutečnosti jde o nejdelší starozákonní citaci v celém listu (v kratší podobě uvedenou ještě v desáté kapitole – viz 10,16–17) a v takto komplexní podobě i o jedinou citaci tohoto textu v celém Novém zákoně.
V kontextu Jeremjášova odkazu na novou smlouvu je zajímavé si všimnout…
(Pokračování textu si můžete přečíst po zakoupení prosincového vydání ŽvK v sekci Předplatné.)
Radek Smetana, zástupce biskupa AC pro vzdělávání
(Úvodní obrázek: pixabay.com)
