Být obdařen Boží přízní neznamená život bez bolesti – a zejména v takových chvílích hrozí nebezpečí zahořknutí srdce.

„Tiše a ochotně purpura na plotně voní… nikdo si nevšímá, jak život mění se v dým.“

Těmito slovy začíná slavná píseň autorské dvojice Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra – možná nejvýstižnější hudební obraz českých Vánoc. Voňavá a hřejivá atmosféra, spojená s jemnou nostalgií dětských vzpomínek, se v ní nenápadně mísí s tušením skryté bolesti: „Snad někde v podkroví básníci bláhoví pro ni slzy roní…“

Vánoce totiž v sobě skrývají zvláštní dvojakost. A čím jsme starší, tím nám to zřetelněji dochází. Vánoce jsou tak nejen časem radosti, ale i chvílí, kdy se pod vrstvou světel, vůní a zvyků vynoří to, co jindy snadno překryje všední spěch. Právě tam, kde nejvíc toužíme po pokoji a harmonii, se někdy bolestně ukáže, jak křehké a zranitelné je naše srdce – jak blízko má naděje k hořkosti a radost ke zklamání. Možná i proto v sobě téma pro letošní rok „Chraň své srdce“ nese překvapivě silný vánoční akcent: připomíná nám, že ani v čase, kdy slavíme Boží blízkost, nejsme uchráněni slz, a že to ještě nemusí znamenat, že od nás Bůh odstoupil.

Biblické Vánoce mají totiž k zasněžené idyle pohlednic Josefa Lady hodně daleko. Příběh o narození Ježíše v sobě sice nese radost, zpěv andělů i úžas pastýřů – však jim také anděl zvěstoval velikou radost, která bude pro všechen lid. Jenže zároveň se od samotného počátku v příběhu našeho Pána Ježíše objevuje velmi zřetelný stín Golgoty – stín, který dopadl i na všechny kolem něj: od odmítnutí a páchnoucí stáj po vraždění neviňátek a útěk do Egypta.

Biblické Vánoce mají totiž k zasněžené idyle pohlednic Josefa Lady hodně daleko.

Ježíš v chrámu: radost, proroctví a odhalená srdce

Lukáš líčí scénu, která se odehrává čtyřicet dní po Ježíšově narození. Marie s Josefem přinášejí Ježíše do jeruzalémského chrámu. Protože to byl prvorozený syn, musel být takto podle Mojžíšova zákona zasvěcen Hospodinu a jako oběť přinesli dvě holoubata nebo dvě hrdličky – oběť vyhrazenou pro ty nejchudší.

Jenže v chrámu je – a ne náhodou – také starý muž jménem Simeon. Evangelista o něm říká, že byl spravedlivý, zbožný a očekával „potěšení Izraele“. Simeon žil v době plné ekonomické nespravedlnosti, politického útlaku i náboženské korupce, ale nenechal se tím otrávit. Je velmi snadné ztratit naději, když člověk dlouho vidí kolem sebe křivdu a mocenské zneužívání; snadno si začne myslet, že takový je celý svět. Ale to se Simeonovi nestalo – nezahořkl a nepřestal doufat v Boží zaslíbení.

Když bere Ježíše do náručí, pronáší slova, která patří k nejradostnějším větám Písma: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení.“ (L 2,29–32) Vidí v malém dítěti Boží záchranu – slávu pro Izrael a světlo pro pohany. A přece z jeho úst vzápětí zazní proroctví, které vůbec nezní „vánočně“: „Hle, on je určen k pádu a povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, jemuž bude odpíráno…“ (v. 34)

Simeonova slova náhle mění atmosféru celé scény…

(Pokračování textu si můžete přečíst po zakoupení prosincového vydání Života v Kristu v sekci Předplatné.)